Vaše příspěvky - Články Longrun.cz

Články Longrun.cz

Všechny články, které kdy byly publikovány na serveru Longrun.cz.

  • Úvod
    Úvod Zde najdete seznam všech napsaných článků.
  • Kategorie
    Kategorie Zde najdete seznam všech kategorií.
  • Štítky
    Štítky Zde najdete seznam všech použitých štítků.
  • Blogeři
    Blogeři Zde můžete hledat své oblíbené autory.
  • Týmy
    Týmy Zde najdete články autorských týmů.
  • Přihlásit se
Odebírat novinky pomocí RSS Články označené Vaše příspěvky
Posláno od v kategorie Upoutávky

Výsledky ankety Sport roku najdete zde – www.sportcentral.cz/sport-roku-2014

Zúčastnilo se přes 4000 rspondentů

Odpovědi (0) Přejít do diskuze >

K tomuto článku zatím není žádná reakce.

Rychlá odpověď

Pro možnost účastnit se diskuze se nejprve musíte přihlásit. · Přihlásit se · Registrovat

Odpovědi (0) Přejít do diskuze >

K tomuto článku zatím není žádná reakce.

Rychlá odpověď

Pro možnost účastnit se diskuze se nejprve musíte přihlásit. · Přihlásit se · Registrovat
Oštítkováno: Tipy Vaše příspěvky
Počet zobrazení: 276657
0
Posláno od v kategorie Tipy pro vaše závody

My bežci sme komunita. Dnes už pomerne rozšírená a rôznorodá. Dôvody behania, nech si každý nechá pre seba. No neviem ako vy, ale ja sa vždy poteším, keď oproti sebe vidím niekoho v pokluse a vydáva zo seba všetko. Niekde som čítala, že je slušnosťou pozdraviť oproti idúceho bežca. To sa už dnes veľmi nenosí, najmä preto, že naokolo je veľa začiatočníkov, ktorý o tom pravdepodobne nevedia. Ja snažím minimálne zazubiť alebo kývnuť hlavou. Veď je to kolega.

Zažila som ale pár milých príhod, ktoré sú podľa mňa nadstavbou a definujú beh inak ako namáhavé potenie sa – ide o zážitok (s pozdravmi sa však môžete stretnúť aj pri iných športoch). Raz mi okoloidúci bežec dal high five. Aj napriek rýchlosti sa pozdrav podaril. Veľmi rada si spomínam aj na profesionála (to proste viete odhadnúť), ktorý ma raz predbiehal na tréningu, otočil hlavu a povedal, že mi to ide dobre. Odpovedala som, že však aj jemu. A mala som motiváciu na ďalšie tri tréningy. Alebo zdravenie na pretekoch. Priateľské, veselé a najmä povzbudzujúce.

Myslím, že ide najmä o to. Vyjadriť akési pochopenie a súdržnosť medzi sebou. Aj keď pôvod tohto zvyku nie je jasný. On začína behať, viem, aké to je. Ona spomaľuje, viem, aké to je, podporím ju. Vybrali sa behať večer v zime a daždi. Jasné, že viem, aké to je. A to najmenej, čo môžem urobiť, je pozdraviť ich.

Nedávno, keď som behala na mojej obľúbenej trase okolo rieky Nitry, predbiehala som asi 14-ročné dievča. Trénovala sama a so zaujatím. S obdivom som ju sledovala a fandila jej. A tak mi nedalo, otočiť sa, usmiať sa na ňu a ukázať jej palce. Lebo bežci sú komunita a kto behá, patrí do nej. Zdravíte sa aj vy?

Mojmíra Némethová

Oštítkováno: Tipy Vaše příspěvky
Počet zobrazení: 134551
0
Posláno od v kategorie Tipy pro vaše závody

Taky máte pocit, že toho běhu kolem Vás je tolik, že stačí sedět u TV, živit se, pojit se a jste v centru dění běhu? Sakra, neříkejte mi, že běh pohltil všechny osoby, co běhají?
Je to drsné, je to možná nevhodné, ale OK, žijeme v 21. století, moderní již nejsou žaluzie na dálkové ovládaní, klimatizace v autech, od teď všichni běháme, jedno jak, jedno kde, jedno kolik, jedno za kolik, ale běháme a navíc, svěřujeme se tím facebooku,johoooooo!!!
A navíc, čteme milion článků o b
ěhu, protože to čte ten a tamten a taky ta a ona, no a navíc, čte to i sousedka, a probůh, i moje teta ví, co je to VO2 max, v jaké tepovce hubnete, v jaké se zlepšujete.... sakra, lidi, buďte sví, vždyť běh je, byl a asi i bude a hlavně, není pro všechny, a když už pro Vás je, je nutné vkládat hodnoty "co kdy kde za kolik a proč" atd. do toho, co Vás baví?
Není té techniky kolem nás dost? Co běhat jen proto, že prostě běhat chceme My, Já, Ty, Ten, Ta, Tamti, a to svobodně, jak to cítíme, bez omezení, bez hlídání tepovky,vždyť podle dechu, mnohdy lapání po dechu, bušícího srdce poznáme, že jsme asi malinko přepálili, ale vadí to?
Pokud jsme si to užili, i kdyby jen kilák, pak ten pocit "bylo to super" stál za to, i kdyby Vám pak počítač zobrazil Váš tep v červených číslech a ještě třeba s výhružkou, že další trénink dejte nejdřív za xy hodin...zeptal se mi snad počítač,jak se cítím?
  
Takže běhejme, ale ne proto, že běhá tamten moderátor, ta modelka, ta sousedka….! Běhejme jen proto, že běhat chceme, nikoli proto, že bychom měli… už tak toho "měli bychom" máme v našich životech dost, vstát, jít do práce, jít tam a taky tam, respektovat zákony, dodržovat předpisy, jezdit opatrně.... a navíc, není všem sportům koncem!!!
Good luck všem! 

Kačka 

www.katkakaspar.cz

www.facebook.com/bjurm


P. S.: Není feeling jako feeling!

Oštítkováno: Můj běh Vaše příspěvky
Počet zobrazení: 230917
0

Posláno od v kategorie Tipy pro vaše závody

V pochode každodenných povinností je niekedy veľmi ťažké nájsť čas na bežecké tréningy. Najnovšie sa pripravujem na Bratislava marathon, kde budem bežať polku (ako sa zvykne hovoriť). Nechcem sa vyhovárať, lebo čas je najmä otázkou priorít. No dvojhodinové objemové tréningy, ktoré sú cez zimu najlepšie, si predsa len vyžadujú nejaký priestor v dennom rozvrhu.

Preto si behanie nadrábam. Okrem času, ktorý mám reálne odbehnutý (behávam na čas, každý má svoj vlastný spôsob), robím aj rôzne „triky“. Napríklad chodím do školy pravidelne pešo rýchlym tempom, čo je vzdialenosť približne 4 kilometre. Tam a späť. A niekedy sa otočím dvakrát. Teoreticky by som do školy mohla aj bežať. Ale nedostupnosť  spŕch ma odrádza, nechcem znepríjemňovať život ľuďom okolo mňa.

Chodím aj na kruhové tréningy. Základom každého dlhšieho behu je spevnené telo, najmä chrbát a stehná. Veľmi rýchlo pozorujem zlepšenie dýchania a vyhýbam sa aj únave svalov krku. Po každom kruhovom tréningu sa mi podarí stráviť 15 minút na páse, kde rozjašene (samozrejme, len potiaľ, ako to pás dovolí) pobehujem.

V ukrajovaní tréningových jednotiek pokračujem kreatívne ďalej. Behám hore schodmi, ráno cvičím jogu, večer robím strečing (všetko maximálne 10 minút). A keď si spomeniem, tak sa zdvíham na špičky pri umývaní zubov. Rozumiem, že to len ťažko vynahradí hodinový beh v optimálnom tempe, sú to však aspoň malé náhrady, ktoré mi pomáhajú udržiavať kondičku. Lebo nie je pravda, že iba 8 kilometrov rýchleho behu sa počíta. Pomaly si pridávam minútu k minúte, kilometer ku kilometru a vždy sa teším, keď si nájdem čas na dlhý beh popri rieke. Viem však, že behať sa dá aj hlavou a v spánku. :-)

Mojmíra Némethová

Oštítkováno: Vaše příspěvky
Počet zobrazení: 8698
0
Posláno od v kategorie Tipy pro vaše závody

od Mojmíry Némethové

 

Na Rajecký polmaratón 2014 som sa pripravovala poctivo a nechýbalo mi nadšenie. V duchu som si hovorila, že zlepšenie osobného rekordu je otázkou ďalšieho a ďalšieho kilometra, ktoré boli zabehnuté v príprave. Okrem toho to malo byť na „domácej“ pôde. Môj tretí polmaratón sa konal na mieste, kde som polmaratón odbehla prvýkrát. Ideálne miesto, podmienky, príprava.

 

Aj napriek tomu som na 14. kilometri zastavila a šla „pešo“. Každý bežec vie, že takéto rozhodnutie sa nerobí ľahko, najmä nie na pretekoch. Kondične som na to mala. Nebolo ani také teplo. Je síce pravda, že viacerí nedobehli a niektorých brala sanitka, lebo boli dehydratovaní. No to nebol môj prípad, rovnako ani prepálené tempo. Jednoducho som sa zastavila, prestala chcieť. Vypla. Uprostred behu som stratila motiváciu. Prišiel bod, keď zmysel všetkého toho snaženia, odišiel. A nezáležalo na tom, že bežci, ktorí ma predbiehali, mali vždy nejakú vetu na povzbudenie (za čo im ale patrí vďaka, práve preto má Rajec takú úžasnú domácu atmosféru).

 

Dobehla som s časom, ktorý bol o pol hodinu horší ako moja predstava (na to, že som odkráčala viac ako 5 kilometrov nie zlé J ). Obvolala som známych a každému bohorovne tvrdila, že to nevadí, veď bolo teplo, nie vždy sa to podarí... To, že som sa vzdala, zostalo vo mne.

 

Už sú to presne tri mesiace. Prešla som fázou obviňovania, veď to bola zmarená polročná príprava. Následne fázou upokojovania sa. Veď zlyhávať je ľudské a podobné presviedčanie. Zistením bolo (nič svetaborné, no predsa), že som stratila kontakt sama so sebou. Moje sústredenie sa na zlepšenie a prekonanie rekordov, mi zabránilo vidieť celok. Cítiť celý organizmus, ktorý sa akoby kĺže po povrchu a v jednom rytme. Harmonicky vykonávať pohyb. A pritom byť celý čas v pokoji. Následkom straty zmyslu celého behania, bolo odkráčaných dlhých 5 kilometrov.

 

Výsledok v Rajci už nezmením. Bude mi ale pripomínať, prečo behám. Nehovorím, že sa nechcem a nebudem zlepšovať. Ale už sa o to nebudem pokúšať tak, aby som pri tom strácala samú seba. Mesiac po týchto pretekoch som si nezapisovala časy a vzdialenosti. A vďaka tomu sa mi podarilo znova nájsť beh pre beh samotný. Prichytila som sa, že sa pri ňom usmievam.

 

Mojmíra Némethová

Oštítkováno: Vaše příspěvky Závody
Počet zobrazení: 3760
0
Posláno od v kategorie Tipy pro vaše závody

    Myslela jsem si, že v listopadu už budu spíše jen odpočívat – po náročném roku závodění a všech možných sportovních aktivitách a nakonec si vymyslím nejnáročnější a zároveň nejbláznivější akci za celý rok – vlastně možná i můj život! Jak jsem se k tomu dostala a proč zrovna BLK pochod? Kdo bude chtít, tak si přečtěte právě tento příběh, v němž se pokusím všechno vysvětlit.

    Máme po Píseckém ½ maratonu, někdo z nás i maratonu. Všichni od nás z Longrun teamu jsme spokojení se svými výsledky. Máme radost, rozebíráme průběh závodu, a jak už si vlastně neumíme představit být bez sportu. V ten okamžik se Rozka (členka z Longrunu) zmíní o tom, že chce jít BLK pochod. A zeptá se nás - půjdete taky? Šárku (další naši společnou kamarádku) musím přemluvit a ještě někdo navíc by se hodil, dodává. Martin (kamarád taktéž z klubu) nás podpoří a říká nám: “Jen pojďte!“ Já do toho s kamarádem rozhodně jdu! Nejdříve si vše vyposlechnu, v čem to vlastně spočívá. Má odpověď zní asi takto: To vypadá fakt zajímavě, ale dyť mám za sebou jen 1 maraton. Na tohle asi ještě nemám, Rozi. Navíc končí sezóna, únava je znát a je to ještě celkem daleko. Nevím, co bude, neslíbím, ale popřemýšlím! Uplyne pár dnů, a hned píšu holkám, že do toho chci jít – pokud mě vezmou do party! Ale mám jednu podmínku, musíme se přihlásit ihned, než si to rozmyslíme! V tom mi píše Martina, že chce jít taky! Začíná být jasno – půjde se ve 4. Urychleně sedám k počítači, hledám stránku BLK, potvrdím účast a za 2 dny platím! Až pak mi teprve začne docházet, že touto platbou je to vlastně ZÁVAZEK a není cesty zpět! Poté ihned obeznámím své nejbližší včetně mé rodiny, do čeho jsem se přihlásila. 1. reakce od mamky a příbuzných: “Aneto, ty opravdu nevíš, kdy máš dost! “ Je ti teprve 23 let a snažíš se vše stihnout, jako by to měla být tvá poslední sezóna! Na co a proč pořád chvátáš?  Nechtěla ses náhodou zaměřit spíše na tu rychlost? A vůbec: nemáš skoro na to žádné vybavení! Kdo ti to jako bude kupovat? Nemysli si, že my!“ Po těchto reakcích jsem byla trošku zaskočena, dyť přeci sami tolik sportují a je to i jejich náplň života. Myslela jsem, že pro mě budou mít pochopení. Trošku mrzutě odcházím do pokoje a teprve teď si začínám vše číst – co na BLK vlastně vše potřebuji.  Zpanikařím, dyť nic skoro nemám! To už se mé příbuzenstvo trošku uklidnilo a bylo vidět, že mě nechtějí nechat ve “štychu“, a tak mi začnou pomáhat s přípravou. Sice první reakce mé mamky byla taková, ale nakonec sama se nabídne, že mi pomůže koupit a vybrat boty. Když už jsem teda prý takové střevo, tak ať moc netrpím! A začne se pídit dále, co vše ještě nemám. Tak si z mamky utahuji, neříkala jsi, že o tom nechceš nic slyšet? Vrací se mi odpověď: Nechci, abys mi tam umřela – a jak tě znám, ty bys odešla i bez povinné výbavy!

Oštítkováno: Můj běh Vaše příspěvky
Počet zobrazení: 1110
0

Týden před ním jsem se vydal na svou první letošní delší bosou procházku, 30 kilometrů ze Senohrab přes hvězdárnu Ondřejov, Jevany do Českého Brodu. V ještě zimním čase tam přicházím už skoro za tmy. V neděli mě kamarádka Jitka ještě ukecala na závod kolem Vlkavy cestou necestou. Tam tedy byly asi na kilometru a půl hodně nepříjemné kamínky, jinak po cyklostezce. Závěr se mi běžel příjemně, po louce. Takže v pondělí jsem měl dost a půlmaratonu jsem se tak trochu obával. V průběhu týdne jsem se proběhl opravdu jen lehce a párkrát se prošel bosky jarní rosou. V pátek odpoledne mi to vyšlo a vyzvedl jsem si v Expu startovní číslo. Ještě jsem si udělal traťovku, nebo-li energetickou tyčinku, podle Michala a koupil si můj oblíbený Lažanský mošt, tentokrát červenou řepu s jablkem.

 

Vstávám v sobotu ráno a balím na závod. Chvíli před odchodem kouknu jako vždy do mobilu na zpoždění vlaků a ECčko s odjezdem v 9:18 má výjimečně 15 minut. Vybíhám tedy na rychlík, který jede včas, ale už v 8:59. Na nádraží dobíhám, když už mu skřípou brzdy. Jako vždy vyběhnu schody a rovnou hupsnu do posledního vozu. Cesta pohodově ubíhá. Dávám si Schwarzwaldskou šunku a zeleninu. No, ve výsledku jako vždy ještě spořádám většinu jídla z batohu :D Pak se snažím pomocí zrcadla na stěně připevnit si startovní číslo. Vlak za hoďku a kousek jízdy staví v Praze na hlavním nádraží. Variantu jet metrem na Muzeum, tam přestoupit a jet na Staroměstskou pro složitost rovnou zavrhuji. Raději se ty dva kiláky na start k Rudolfinu příjemně projdu pěšky.

 

Volám Lucce a scházím se s kamarády z Rungo.cz, Petr se s námi dělí o hroznový cukr. Jedna fotečka a jdu odložit věci do úschovy. Cestou vidím závodníky, jak se různě olepují, mažou a zavazují si tkaničky. Nastavují také hodinky a mobily. Já jako vždy přišel rovnou v běžeckém. To je u mě obyčejné bavlněné tričko, pohodlný a vzdušný kilt a bosé ťapky. Šetřím tedy čas i se zavazováním tkaniček a ještě že je čip na čísle a neumisťuje se na botu :D Sundavám lehkou bundu a po úvaze, že i mobil se na tu dálku pronese, odkládám i ten. Do kapsy dávám jen traťovku a doklady. Pak si stoupnu do fronty na WC a už je slyšet hlášení, že závod za 20 minut začíná. Přepadá mě trochu nervozita, zda stihnu vystát tu frontu do startu. Nakonec stojím ve frontě 15 minut a na poslední chvíli se řadím do koridoru. Po výstřelu a za zvuku Vltavy se startovní pole spíš rozchází, než rozbíhá. Ke startovní pásce to mám ještě 10 minut. Mezitím se fotím s Báječnými ženami v běhu, dvě mají také sukýnky :)

 

Po startu běžím nakonec s Luckou, zhruba 5 kiláků. Střídají se kostky, tramvajové pásy a asfalt. U asfaltu mezi kolejemi je znát, že po něm auta nejezdí, je trochu hrubší. Osvědčila se mi taktika ze zimního 17ti kilometrového kopcovitého běhu na Blaník, prvních 5 kiláků se prostě plazit. Mezitím naberu síly, chytnu masáží ťapek dech a pak přidávám. Ale i tak s Luckou kličkujeme mezi běžci a předbíháme :) Cestou když se trať vrací zpět z kolečka pod Nuselským mostem vidím na protější straně sběrný autobus, naštěstí naposledy :D Dobíhá mě další bosý běžec Renda Kujan, který startoval až vzadu a běžíme spolu. Na občerstovačkách máme výhodu, že kromě napití si osvěžujeme ťapky o rozlitou vodu z kelímků :D Dávám pozor na osvěžovací houbičky poházené na zemi, počkat jsou vlastně měkké. Dá se říct, že běžíme konverzačním tempem a po sedmém kilometru zrychlujeme. Rendovi volá TV, stíhá za běhu i telefonovat. Dobíháme vodiče na 2:10, chvíli kecáme a běžíme dál. Následuje krátké interview s ČT. Já jsem, jak snadno poznáte na záběrech, ten tajemný bosý muž v suknici :) Patricie z BŽB mi pak napsala: "Tebe jsme Tomáši nepředběhly, zahlédly jsme jen vlající sukni a byl jsi v trapu :D"

 

Jen nás zase předběhli vodiči na 2:10. Teď probíháme po Mánesově mostě, vlastně kousek od místa startu. A zase doháníme a poměrně svižně přebíháme vodiče na 2:10, tentokrát už naposledy. Na dvanáctém kilometru přišla dobrá hláška od běžců, které předbíháme, že se asi honíme a pereme se o boty, které měl Renda na batohu :D Obouvat si boty bylo ale v té chvíli naprosto zbytečné, naboso se běželo dobře. Cestou kolem Holešovické tržnice zvažuji, zda si něco nekoupit ve známém obchodě s elektronikou :D Po přeběhnutí Mánesova mostu mi ale trochu docházejí síly a Renda mi utíká v dáli. Občerstvuji se vodou a kouskem banánu, záložní traťovku z kapsy jsem nakonec nepoužil. Uf, sbírám sily, vždyť zbývají jen zhruba čtyři kilometry.

 

Občas zaslechnu, to je ten, co byl v TV u Krause, to potěší, i když nevím, jak mě asi mohli poznat :D Cestou, jak mi později řekla, ještě znova předbíhám Lucku. Plazím se tunelem, ale stále předbíhám. Běžím po malých kostičkách po nábřeží. Je to trochu vysilující, zkracuji krok, ale na druhou stranu to masíruje ťapky :) Na Čechově mostě zase začíná asfalt a já to při zahlédnutí cedule 20 km prostě rozbíhám. V půlce Mánesova mostu zahajuji rychlý sprint do cíle. Kam dobíhám radostně, jako vždy, neboť zoufale se doplazit do cíle snad ani neumím :D Neběžel jsem půlmaraton ani za hodinu, ani s vypětím sil za více než dvě a půl, ale vlastně skoro na pohodu a i díky Rendovi ho mám, jak řekla ségra, za fotogenických 2:02:36. Na to, že do loňského září jsem byl neběžec, je to myslím slušný výsledek :) V cíli mi bylo teplo, řekl bych, že po tak intenzivní masáži chodidel u mě zavládla tepelná pohoda, tak jsem si nevzal ani tu termofolii. Vyzvedávám věci, fotíme se s Luckou. Ani neřeším převlékání a v kiltu, který cestou pěkně větral, odcházím ke stánku, kde vyrývají čas na medaili. Byla tam slušná fronta a celé to trvalo skoro jako půlka závodu. Jinak byl půlmaraton zorganizován velmi pěkně. V neoficiální kategorii osukňovaných a bosých jsem dosáhl myslím předních příček :D

 

Mé bosé ťapky dopadly po závodě v pohodě. Žádné puchýře a další nová zranění, jen trochu zažraná špína, která se ale odmyla po úterním výběhu po dešti :D

 

Následovalo ještě posezení s kamarády v hospodě a cesta na vlak. Překvapilo mě, že jsem tam došel po svých a nožky nějak moc nebolely. Pohodlně se usazuji ve vlaku ČD s pravidelným odjezdem v 18:39 a objednávám si zákusek z jídelního vozu. Cesta rychle ubíhá, přijíždím včas domů. Už přemýšlím o maratonu, zda bych ho bosky zvládl :)

 

Další mé příběhy sledujte na: http://zahalkova-pro-radost.cz/category/bosobezec-tomas-zahalka/

 

Foto: www.Marathon-Photos.Com

Počet zobrazení: 63021
0

Mé běžecké, spíše sportovní začátky nejsou tak růžové jak by se mohly zdát. S pohybem jsem začala asi až tak ve svých 14 letech, kdy jsem si uvědomila, že musím se sebou něco dělat…Našla jsem si Fitbox, u kterého jsem byla asi tak něco málo přes 1 rok. Moc mě to bavilo, ale doktorka mi naznačila, že toho musím nechat, že prý mi nedělají dobře vzniklé otřesy (při Fitboxu), hlavně na vnitřní orgány…

Po dlouhém hledání sebe sama ve sportu jsem se našla ve skákání přes švihadlo, a pak od 17 let na 2,5 roku v plavání, které mi velmi přirostlo k srdci, ale kvůli neshodám s trenéry jsem byla nucena odejít z oddílu.

A jak jsem tedy začala s tím běháním? J

Běhat jsem začala nedávno. Běh jsem brala nejdřív jako jen povinnost, kterou jsem prováděla ve škole, když jsme šli běhat tzv. kolečko smrti= cca 3 km. I když jsem absolvovala přespolní běh a 2x 12,6 km běh Hodonín-Skalica, i tak mi ten běh moc nepřirostl k srdci, ale světe div se…S během jsem to začala brát vážně až teď ve 4.ročníku na gymnáziu, kdy na začátku školního roku jsem se chvíli věnovala přípravě na triatlon. Sice jsem ze začátku skřípala zuby, když jsem musela jít běhat, ale běh mě pomalými krůčky tak nadchl, že chodím si zaběhat 2-3x týdně na 1-1,5 hodiny a budu si po malých dávkách přidávat na trénincích…J

Oštítkováno: Vaše příspěvky
Počet zobrazení: 1536
0
Posláno od v kategorie Vaše příspěvky

Po pár bosých pokusech jsem vyrazil z Horní Malé Úpy na Sněžku, zatím v botách, ale už v mém vlastním modelu kiltu. Bosky jsem šel jen kousek v lese a kus po rozpáleném asfaltu. Zbytek cesty v botách. Postupně se mi ale cestou odřely nožky z bot. Od Luční boudy by bylo fakt lepší jít do Špindlu bosky. Jen kdyby nebyly ťapky tak odřené. Tak začalo mé první bosé léto.

Opravdu mě z bolestí kyčlí a někdy i kotníků přestalo bavit stále kupovat jiné boty v naději, že to bude lepší. Před mnoha lety, cestou z rozhledny Ruprechtický špičák mě chytnul kotník, ale sundat boty mě v tu dobu nenapadlo a nějak jsem to dobelhal na nádraží. Dále jsem zjistil, že skoro v jakýchkoliv botách se dá chodit jen nepřirozeně přes patu. V turistických botách je v létě navíc vedro a stačí projít mokrou trávou a je v nich i vlhko.

Bosky je to naopak příjemné projít se mokrou trávou. Myslím, že se mi zlepšila i termoregulace, tak nějak zmizela i rýmička a při běhu se mi lépe dýchá. Tak že když se dá jít v kiltu naostro, tak se dá vyrazit i naboso. Jednou na konci výletu na Hazmburk jsme v dešti skončili v hospodě a kamarád Petr prohlásil "Je mě z tebe úplná zima :)".

Při prvních bosých výletech mi ale ségra ze začátku říkala, že chodím pomalu. To když jsme šli ze Semil podél řeky do Tanvaldu. Dnes po stejném povrchu na kterém jsou sem tam kamínky i běhám. Začal jsem tím, že jsem si boty sundal jen na příjemném měkkém povrchu a postupně se dopracoval k celým výletům naboso. Sice byly ze začátku cítit svaly, které jsem ani nevěděl že mám, ale jinak to byl bosky fajn pocit. Subjektivně mi přijde, že se tím zpevní i břišní svaly a asi i díky stravě už nemám takovou tu pneumatiku v pase :)

Druhý rok jsem už vyrazil bosky na pochod Olbramovice - Prčice 33 km. Ještě cestou ve vlaku pršelo. Pak už ale bylo celkem pěkně. Výhodou bylo, že se střídaly různé povrchy, asfalt, lesní cesty, bahno, štěrku bylo minimum. Po průchodu bahnem jsem tedy nemusel čistit kalhoty a boty :D Na zhruba 20 kilometru mě přepadl hlad a spořádal jsem většinu jídla, které jsem měl v batohu. Dobré byly cestou hlášky ostatních, třeba mám kamínek v botě. A náplasti na puchýře nabízené v cíli jsem nevyužil, nebylo na co. Asi byly určené pro botaře :D

Vyrážím po druhé na Sněžku, tentokrát z Pece a bosky. Asfalt Obřím dolem příjemně ubíhá. Od kapličky se razantně mění stoupání. Někteří v botách říkali, že jim to klouže. Mě ty kameny kolem vodárny ale přišly v pohodě. Prudší cesta na vrchol byla v rekonstrukci, tak jsem šel po velkých dlažebních kostkách, vrchol bosky úspěšně zdolán. Cestou po žluté dolů to bylo kousek trochou horší. Ostré kmeny na štorc, ale i to jsem zvládl bez úhony. Občas se lidé cestou divili, že nemám odřená chodidla do krve a jeden kluk prohlásil "Pán je asi borec". Kousek před právě stavěnou novou budovou lanovky na Růžové hoře za sebou slyším "Jé, ta paní jde bosá". Zajímavé je, že to řekne vždy nějaká žena, která je v kalhotách :D Poměr sukní u mužů a žen byl na Sněžce díky mě ale velmi vyrovnaný, neboť většina turistů zatím preferuje kalhoty, nebo kraťasy. Pak stačilo seběhnout lesem do Pece na poslední autobus. Tak že můj závěr je, že je pohodovější zdolat bosky Sněžku, než v pohorkách Říp. Vyzkoušeno mám oboje.

Při bosé chůzi se mi nedělají puchýře, jen když jdu déle po asfaltu nad 20 km, tak se trochu ošoupe kůže a druhý den je trochu citlivější a je znát každý kamínek. Jinak kromě štěrku v pohodě. Jednou měli houbaři dotaz: "A nepíchá to?" V takovém lese mi to už na jehličí připadá jak v pokojíčku. Jednou když jsem seděl uťapkaný po bosé procházce v Kutné Hoře na lavičce, šli kolem nějací studenti. Jedna slečna šla jen v silonkách s lodičkama v ruce a ptala se zda jsem si taky zul lodičky :D

Občas jsem se bosky i trochu proběhl, tak 3-5 km a také na vlak, protože vyrážím většinou pozdě :D Jednou v hospodě mi kamarádi řekli, dej si s námi Běchovice, je to nejstarší silniční závod na 10 km. Byl to můj první závod, zařadil jsem se radši na konec startovního pole a bez bot vyrazil. Myslím, že díky dlouhým výletům jsem získal celkem vytrvalost. Tak vyběhnout závěrečný obávaný kopec nebylo zas až tak těžké. Sem tam jsem i někoho předběhl a v cíli mě překvapil čas pod hodinu, 56:46.

Mezi tím jsem vyrazil s kamarády v říjnu na přechod Jeseníků. Pro jistotu jsem si vzal sebou boty, spíš takové zimní pohorky. Kamarád se ale iniciativně nabídl, že mi je vezme do svého velkého batohu. Zůstali tam celé tři dny a 42 kilometrů. Neboť ti v botách mě často hecují, ty boty si neber, tady to dáš a podobně.

Běžel jsem ještě Sild kros, závod na 10 km v Krčském lese. To ale nebylo počasí nic moc, půlku závodu pršelo. Čas jsem měl slabší 1:07:37. Můj třetí závod byl běh 17. listopadu v Praze v oboře Hvězda na 9 km, tři okruhy terénem. Povrch se mi líbil a dosáhl jsem slušného času 46:00. Občas se proběhnu sám, nebo s kamarády. Jinak neřeším funkční oblečení, prostě vyběhnu.

V lednu bylo chvílemi teplé počasí. Tak jsem se nakonec rozhodl, že si dám závod s názvem Zimní běh na Blaník, který je dlouhý 17 km s převýšením 500 metrů. Běží se z Vlašimi, kde bylo ráno kolem nuly, při závodě bylo zhruba 5 stupňů na nulou. Tady se ukázalo, že podobně rychlé závodníky, kteří běželi v botách do kopce v lese bosky předběhnu. Ale z kopce od rozhledny byli zase rychlejší oni. Cestou zpátky se trať vlnila po asfaltu. Do kopečků jsem kamaráda Michala doháněl, z kopečků se mi trochu vzdaloval, ale nakonec jsem doběhl jen 5 vteřin radostně za ním. S časem 1:56:20 jsem byl spokojený, neboť to byl zatím můj nejdelší a nejkopcovitější závod.

Mám i pár zkušeností bosého běhu na sněhu. Nejvíc jsem uběhl 5 kilometrů v Šárce. Překvapivě mi až taková zima na ťapky při běhu nebyla. Na konci už ano, tak jsem byl rád, že jsem se zahřál u kamarádky na její narozeninové oslavě.

Dříve jsem v botách neuběhl ani 300 metrů v kuse a tak jsem rád, že jsem se díky bosým ťapkám stal běžcem :)

Další mé příběhy sledujte na: http://zahalkova-pro-radost.cz/category/bosobezec-tomas-zahalka/

Foto: Marek Petrovič

Počet zobrazení: 126964
Posláno od v kategorie Vaše příspěvky

Konečně se dokopávám k usednutí k PC a můžu napsat pár postřehů z uplynulých několika měsíců. Prvním je ten, že jsem pomalá.

Po absolvování několika jarních závodů o různých délkách (30, 10 a 5 km) jsem si uvědomila, že trénovat běháním „jenom tak“ si časy možná vylepším, ale pořád ne na ty hodnoty, o kterých si myslím, že jsou pro mě dosažitelné. Při listování běžeckým časopisem mi přitom padl do oka 8týdenní tréninkový plán pro zrychlení. Říkám si: „Paráda, to je zrovna to, co potřebuju.“. Znamenalo to běhat poctivě 5 dnů v týdnu a dodržovat časy přesně podle pokynů. Hned následující pondělí jsem se do toho pustila. První den super: „Vždyť to tak těžké není. Ani nohy mě nebolí!“. Ale po druhém dni jsem byla rozhodnutá tento pokus ukončit. Běhat několikrát za sebou 1minutové sprinty není nic pro mě! Pak se ale ozvalo svědomí: „Nebuď srab, přece to nevzdáš hned na začátku!“ Tak tedy dobrá, pokusím se s tím poprat. Vždyť je to jen pro moje dobro… Své úsilí jsem vzdala po 6 týdnech se špatným pocitem z vlastní neschopnosti dokončit započaté dílo. V té době totiž už čtvrtý týden po sobě dosahovaly venkovní teploty vysoko nad 30°C (u nás na JV Moravě jako vždy nejvýš) a já – jako chladnomilný člověk – jsem se už nedokázala k tomu týrání vlastního těla přinutit. Navíc díky této „kůře“ mi přibyly 2 kg váhy navíc. :-(

Ovšem druhý postřeh byl, že i přes nedotáhnutí plánu do konce, se moje rychlost zvýšila. Najednou běhám svůj okruh tak nějak rychleji a nemám pocit, že bych byla víc unavená. Proto musím trasy prodlužovat, abych dodržela dobu, po kterou chci běžet.

Nemůžu ale porovnat časy „před“ a „po“, protože můj první závod „po“ byl Jesenický půlmaratón. Překrásný horský závod v nádherném prostředí s dokonalým počasím. Doběhla jsem v čase 2:32:57 jako 128. z 209 těch, kteří závod v limitu dokončili. Vyloženě jsem si to užívala a ani mě pak kupodivu nijak moc nebolely nohy (akorát z nich nějak pořád nemůžu dostat tu únavu – opravdu dlouho jim trvá, než se rozběhnou). Jediné, co mi může tak trošku kazit radost, je fakt, že v případě, že bych běžela celý maraton a dokončila ho v limitu (což by se dalo za tu dobu ujít snad i pěšky), tak bych ve své kategorii obsadila třetí místo a stála „na bedně“. Ale vzhledem k tomu, že nejsem žádný ctižádostivý typ člověka, tak to mrzí jen mého muže :-).

Teď běhám zase „jenom tak“ a 3x týdně, protože víckrát to nestíhám. 1,5 kg navíc mi zatím zůstalo, ale už nepomýšlím na nějaké závratné zrychlení, protože po letošním létě mi došla jedna věc. Jsem spíše vytrvalostní typ a rychlostní tréninky mě vyloženě ubíjí (ne „nabíjí“). Proto se těším na další závod – 18 km horský běh ve Vsetíně a jsem si jistá, že si ho budu užívat. Kdo poběží se mnou?

Oštítkováno: Vaše příspěvky
Počet zobrazení: 1079
0

Posláno od v kategorie Vaše příspěvky

Všechno na poslední chvíli – tak to mě dost vystihuje a stává se mým životním motem. Už je ze mě odborník jak se připravit na závody za dva týdny. Pohybu nemám málo i bez běhání už jenom kvůli našemu mrňousovi. Tak vždycky zjistím, že to jde. Udržím i čas. Ale to zlepšeníčko by to chtělo, to je to, co mě táhne dál. Od loňska jsem stáhla desítku o pět minut a trojku o minutu. To je fajn, tak jen dál pokračovat. Do závodění se mi povedlo namočit i manžela. Ač tvrdil, že pokud nevyhraje, nebaví ho to, teď už neprotestuje. A po předchozí zkušenosti z dvoutýdenního tréninku na štafetu 10+11, se nyní ve čtrnácti dnech připravujeme na Dačického 12. Zase to bude o kilometřík delší. Další výzva směrem… to ještě netuším, kam až dojdem. Ale sen už mám. Jednou bych chtěla dát s manželem trail přes hory. České, Slovenské, jiné, to je jedno. Jen s minibatůžkem, botami na nohou. Běžíme si lehce přes hory a doly, sluníčko, lesy, skály a já mu jen tak mezi řečí povím „to jsou ale panoramata, táto, viď“ :D. Teď mi jsou úžasnou motivací právě horské ultra závody. Nikdy neříkej nikdy a třeba je jednou taky vyzkoušíme. Ale to je ještě dlouhá cesta.

Tak ať všichni máme pořád sny a motivaci za nimi jít. Cesta je dlouhá a na ní je spousta krásných míst, lidí, zážitků, zkušeností, výzev.....

Počet zobrazení: 1465
0

Na rozdíl od Nordic Walkingu, tedy chůze s holemi, byl až doposud běh s holemi zcela opomíjen. A to je velká škoda. Má totiž celou řadu přínosů a využít jej ke svému prospěchu může každý, a to bez ohledu na svoji výkonnostní úroveň. Proč tedy běhat s holemi? Zde je pět hlavních důvodů:

Počet zobrazení: 3953
0

Posláno od v kategorie Vaše příspěvky

Přesně si pamatuju, že z první výplaty jsem mamce koupila ke čtyřicátinám parfém od Diora. Bylo mi chudinky líto, že to má "za pár". Teď je mi téměř tolik a přišlo to na mě: potřeba zhodnotit a uzavřít minulé a pečlivě naplánovat budoucí.

A tak bilancuji:

  • s atletikou jsem sekla proto, že ostatní holky už se líbaly s klukama na diskoškách

  • na vysokou nejdu, peníze a svoboda dávají křídla, změním svět

  • tik tak....

  • dalších několik roků splývá a v přímé úměře narůstá ručička na váze ve změti kojení, přebalování, karnevalů, dětských center a – první i druhá dovolená u moře.

A žili šťastně až do smrti. Tedy, nejprve čekali na vnoučata, ale dřív přišla cukrovka s artrózou a vysokým tlakem. Stereotyp. Zajímalo by mě, kdo sakra schvaluje dodavatele zrcadel do kabinek v obchoďácích...

Mám na výběr. A já se rozhodla, že budu pracovat na tom, abych se ve zdraví dožila smrti .

Bojuju jako drak. Se svou leností, láskou k vlašáku, tataráku, vínečku, pivečku, čokoládě, gumovým medvídkům.....

Ono se to v poloze na břiše u Škorpilů, Březinových a bezpočtu příběhů jak všichni začali a jsou happy, hezky plánuje. Já ale potřebuji nad sebou bič. Trenéra nemám, tak si stanovuji zdánlivě nesplnitelné cíle. Píšou, že je to přeci v hlavě.

2011 v srpnu, když jsem si nášupem fazolí po Mexicku ucpala tenké střevo a málem skončila pod kudlou, jsem se rozhodla. Koupila jsem si sporttester a už v říjnu plná euforie, že chůzi vystřídal při stejných tepech běh, se přihlásila na svůj první závod – Grymovská podkova ( 8 km ) v domnění, že v dnešní době se každý závod hemží hobíky.

Udělali jsme si sváteční rodinný výlet, mamka bude závodit! Táta dostal za úkol pečlivě zdokumentovat tu slávu při průběhu cílem. Jenže ouha – než jsem se doplazila, pořadatelé to zabalili, tak jsem musela čas nahlásit podle svých hodinek. Několik borců mělo i rádoby vtipné poznámky. Dokázala jsem je strávit s nadhledem ( však já se jednou vrátím! ). Navzdory všemu jsem si připadala vtipně a těšila se, jak svým prvním závodem pobavím kamarády.

Děti už čekaly v autě. Unavené vyhlížením maminky a taky se trochu za mě styděly. Ještě chudinky nechápou, že není důležité vyhrát.... Ale fotky mám.

Neodradilo mě to. Vzápětí jsem se zaregistrovala na Hervis 1/2 M, a když už jsem byla přihlášená v systému, šupla jsem tam i ten maraton. Přes zimu jsem četla tréninkové plány, zhubla jsem ( ne moc ) a z úcty a pokory k velkému závodu si nedovolila se flákat. Velký podíl měl i obdiv mého okolí.

Po 1/2 M jsem byla trochu zklamaná. Čekala jsem od sebe víc a před startem nepřišel ten krásný pocit sounáležitosti a sdílení. Byla mi zima jako prase a přepadala mě sebelítost, nedůvěra v sebe a marnost. Co tady dělám? Ale jo, v cíli to přeci jen trochu přišlo.

Maraton už byl o něčem jiném. Od 24 do 37 km jsem aktivně těkala očima po okolí a vyhlížela stanici metra, že to zabalím. Až později jsem si uvědomila, že právě to je TO ONO, ten boj se sebou samou, a že mě vlastně moc bavil. A taky to byly moje holčičky v cíli s manželem a medailema z rodinného běhu – nechtěla jsem je zklamat.

Dlouho mi tekly slzy a já věděla, že na tenhle doping pojedu i dál.

Letos jsem přihlášená na 1/2 ironmama ( 1,9 km plavání, 90 km kolo, 21 km běh ). Příprava na moje odcupitání maratonu ( 4:44 ) byla oproti tomu třešničkou na dortu.

Zatím se mi podařilo přeměnit styl "čubička" na cosi podobného kraulu, pobavit nejen sousedy svým stylem jízdy na silničním kole ( vynálezce vazelíny na hrad! ) a včera jsem málem při své premiéře v neoprenu přišla na to, jak se v něm utopit, byť kovaní tvrdí, že je to nemožné.

Aktivní vyznavači tlonů by asi nechápali. Vlastně budou mít tu čest 11.8. v Doksech - živě.

Na závěr poučení z vlastní zkušenosti: tajemství úspěchu dosáhnout svého cíle je sice v neprůstřelné motivaci, ale také hlavně v přístupu. Je potřeba MUSÍM změnit na CHCI. Zní to jednoduše, ale houby s voctem! Dřív nebo později Váš mozek řekne tělu STOP a budete zase na začátku. A tak se po roce vracím k Danu Millmanovi ( "Škola pokojného bojovníka" ), který mi pomohl na cestě k prvnímu maratonu a jdu zase bojovat.

Počet zobrazení: 989
0

Posláno od v kategorie Vaše příspěvky

V sobotu 4.května 2013 jsem se postavila na start závodu na 5 km. Byl to pro mě první start po přibližně dvaceti letech a hlavně první závod od loňského podzimu, kdy jsem opět začala běhat.

Předstartovní tréma byla obrovská, žaludeční potíže a nervozita už den předem,:-) ale když už jsem stála v davu na startu, všechno bylo pryč a hrozně jsem se těšila na výstřel.

A je to tady, had běžců se pomalu rozhýbává, hlavně se nenechat strhnout a nepřepálit začátek, pořád si to musím opakovat.:-) Trasa závodu je mi důvěrně známá, což považuji za velkou výhodu.

Běželo se mi celkem dobře. Měla jsem jediný cíl, zaběhnout pod 30 minut, a když asi kilometr před cílem moje dvou a půl letá dcerka volala: "Mamino do toho", věděla jsem, že to dám. I když výsledný čas není nijak skvělý, já jsem se v cíli cítila naprosto úžasně a ještě teď jsem nadšená, že jsem se odhodlala. A už vím, že budou následovat další...

Maminy, uvidíme se na MaminyCupu! :-)

Oštítkováno: Vaše příspěvky
Počet zobrazení: 921
0

Posláno od v kategorie Vaše příspěvky

Nedávno jsme měli u nás zápis do školky. Můj nejstarší syn už chodí druhým rokem a dcera – přestože měla v březnu 3 roky – je stále doma (jsem totiž na mateřské s mladším synkem). Dali jsme loni přednost jedné mladší holčičce, protože maminka měla jít do práce (i když nakonec nešla, protože otěhotněla). Pro letošek jsme měli přislíbeno, že Libunku vezmou. Jaké bylo tedy mé překvapení, když jsme se natěšeně dostavily k zápisu a paní ředitelka se mě zeptala, jestli si vůbec chci podávat přihlášku. S vykulenýma očima jsem na ni hleděla a nechápavě se ptala: „A proč ne?“. Bylo mi řečeno, že mi ji stejně asi nevezmou, protože míst se uvolnilo pouze 6 a přihlášených dětí je víc a přednost dostávají maminky s mladšími dětmi, které jdou ale do práce…

V ten okamžik se ve mně vzedmula vlna vzteku. Ovládajíc se jsem odvedla děti domů a těšila malého, který byl celé odpoledne protivný, protože mu rostou zuby. V okamžiku kdy manžel přišel domů (mimochodem o hodinu a půl později než obvykle), dostal do rukou řvoucího syna a já jsem utekla vyčistit si hlavu.

Vzala jsem s sebou i naši fenku. Jenže, ta se sotva plížila a po každých 50 metrech jsem se otáčela, dívala se jestli za mnou ještě je, volala ji a přemlouvala, ať jde (přece jenom bylo 22°C a to už je pro psí běh dost horko)… No, prostě všechno špatně. Jediný možný způsob jak ji přinutit aby běžela se mnou, je běžet neznámou cestou. Odbočila jsem tedy z obvyklé trasy. Sice to bylo do kopce, ale alespoň jsme uviděly stádo srnek pobíhat kolem oplocenky (ani se za nimi kupodivu nerozběhla). Za nějaký čas jsme vyběhly na křižovatce, kde běhávám (našla jsem tedy zkratku :-)) a vydala se opět jinou cestou – ta už vedla jenom dolů. Říkám si: „pustím to, ať si natrénuji běh z kopce (protože z kopce mě vždycky každý předbíhá)“. Jak jsem ale byla ještě pořád plná vzteku a měla zatnuté dokonce i zuby, tak mě chytla bolest zadního stehenního svalu. Chtíc nechtíc jsem musela přejít do chůze a potom zbytek trasy doběhnout velmi pomalu. Cestou mě ale potěšil pohled na bažanty a zajíce (kterých už je u nás velice málo).

Po doběhu domů ale bylo po vzteku – zůstala po něm jenom bolavá noha :-). Po sprše jsem zjistila, že vlastně stejně o nic nejde a nemá smysl školku řešit teď. Vždyť ještě může nastat tolik změn a není problém se s maminkou, které jsme tehdy dali přednost, domluvit na střídání dětí ve školce.

Ten den jsem zjistila několik důležitých věcí:

-       nemá smysl se rozčilovat kvůli věcem, které se ještě mohou změnit

-       když je člověk vzteklý musí běhat opatrně – než se uvolní

-       když je horko nebrat psa na trénink.

 

Ještě že ty endorfiny máme a víme, jak je nejsnáze získat!

Oštítkováno: Můj běh Vaše příspěvky
Počet zobrazení: 981
0
Posláno od v kategorie Vaše příspěvky

Tak jsem asi ještě nezjistila, jak se běhá závod. Dnešní Pečecká desítka mě o tom utvrdila. V loňském roce jsem zaběhla jen pár závodů a tak spíš k těm startům jen čuchla. A je vidět, že je co se učit. Pocit ze zaběhnuté desítky je perfektní. Vydařilo se, čas jsem zlepšila a běželo se na pohodu. A v tom tkví ten problém! Jasně, že je důležité mít ze závodu dobrý pocit, ale já si z toho dělám sváteční výběh se spoustou spoluběžců. Mám nutkání se družit a družně si během běhu povídat. Je to ale to správná cesta? Na startu si dávám dle vševědoucích rad pozor na tempo a nedám se rozhodit upalujícími raketami. Držím se svého tréninkového tempa, no možná trochu rychlejšího, ale prostě a zase ta pohoda. Koukám kolem sebe, občas prohodím slovo a běžím. Zezadu od vodiče na 60:00 slyším něco o sedmém kilometru a to mě jenom utvrdí v tom, že s tím zrychlením bych přece jenom měla ještě počkat…. Aspoň do obrátky…. Ještě před ní se proti vyloupnou první borci a mně začíná docházet, že to asi nebude jen společný výběh, ale že je třeba taky něco ukázat. Já mám v obličeji spokojený výraz, často rozhazuji úsměvy a kochám se krajinou. Oni vidí jen cíl před sebou a ženou se za ním s urputným výrazem jak ti chrti za liškou. Hlásek volá „přidej!“. Tak přidám. Ještě před obrátkou, je to z kopce, tak není proč se šetřit. Když to vidím z druhé strany, kopec není zas tak prudký, tak neubírám a jen měním mód běhu na tzv. dokopec (o tom, jak jsem přišla na své tři druhy běhu zase jindy;-)). Běžím, na šestém kilometru se chytám jedné paní ve středních letech (abych neurazila), háčkuju se a zkusím zase nadhodit nějaké to slovíčko. Tempo jde, tak se odpojuji a přidávám. Pomalu se sunu před další běžce. Na sedmém kilometru mám před sebou mladou slečnu v růžovém s pěkným stylem a samozřejmě sluchátky v uších. No, to mi přeci nevadí. Háčkuju se a tluču, do chudáka, zase nějaká moudra. Je tu seběh, tak hodím mód zkopec, natahuju krok a letím dál. Jéé, tahle paní mě na začátku předběhla. Tak jí dáme co proto :D. Paní je milá, vyprávíme si o našich výpadcích v tréninku a běžíme spolu osmý kilometr. To už máme na dosah vodiče na 55:00. Strhnu jí a snažíme se mu přilepit na paty. Přece jenom mám asi delší krok nebo víc sil, utíkám vpřed najednou zase sama. Kontroluju vodiče na devátém kilometru, zda běží na čas (to jsem zase perlila, takhle chudáka potupit). Sil je dost, tak odpálkuju jeho komentář, že do cíle je ještě daleko a běžím už Pečkami jako vítr (pozor na mé sklony k přehánění!). Tak teď mám malé okno, zase jsem někoho zaháčkovala, ale přebíjí to výjev oranžového trika Milana a mého výkřiku „toho musím dohonit“. Hodíme spolu několik slov a to už je to do cíle za pár. Volám na moje kluky, co mi při cestě fandí (ruce mi zatuhly v pěst a nejsem schopna jim zamávat), nevěřícně zdravím mamku, která se taky přijela na svou dceru závodnici-pohodářku podívat, lámu to za roh a sprintuju do cíle. Výsledný čas 53:41 je super. Když však už z tepla domova kontroluji časy první a druhé půlky závodu, liší se o tři minuty ve prospěch druhé pětky. To se mi zdá docela dost a nutí se zamyslet nad slovem závod. Asi si budu muset vyžádat nějakou instruktáž a příště nelenošit.

PS: Rady vítány ;)

Počet zobrazení: 1294
0
Posláno od v kategorie Vaše příspěvky

Pohled rodiny Janglů: „Maminka si odpočinula od běžných denních starostí, tatínek si užil den se svým synkem a ten nejmenší podával největší sportovní výkony (při celodenním šlapání do schodů dosáhl minimálně vrcholu Mt. Everestu :)). Takže sečteno a podtrženo zase jeden perfektní den plný zábavy, spokojenosti a té úžasně příjemné únavy na závěr.“

Jakožto účastnice letního MaminyCupu v Nymburce, jsem čekala, že vím, do čeho jdu. Chyba lávky. Zimní varianta byla jiná. Příjemně jiná. Nepočítám do toho fakt, že nebyl závodní a soutěživý. První důležitý rozdíl byl v počtu účastnic. Letní akce se třemi stovkami maminek je přece jenom už mega-akce. Oproti tomu těch pár desítek, co nás bylo v Tyršově domě, se rovnalo spíše akci rodinného typu. A to bylo fajn. Během celého dne pořád těch pár stejných tváří, se stejným cílem, se stejným smýšlením, se stejným úsměvem… Druhý rozdíl byl programový. Zatímco v létě je to po organizační stránce přece jenom oříšek a dostat maminky přesně tam, kde mají být, občas náročná práce, v sobotu to šlo v jedné sokolské tělocvičně jako po drátkách, teda spíš po lajně :). Pro všechny byl program stejný, žádné křížení lekcí ani cvičení. Tradiční focení, dance jóga, Just Jhoom, oběd, diskuze, fitjazz a závěrečná hatha jóga. V jednoduchosti tkví krása.

Co se na MaminyCupech nemění je ta bezvadná nálada, příjemní lidé, sportem nabitý den. Jelikož nejsem z velkého města, moc ráda jsem v jednom dni vyzkoušela tři nové lekce, které bych jinak možnost zkusit neměla. Překvapila mě dynamická dance jóga. Klasickou jógu znám, cvičila jsem jí v těhotenství a taky jsem s ní začínala jako s prvním cvičením po porodu. Netušila jsem, ale jakých verzí je schopná. Ve slušném tempu jsme secvičily krátkou taneční sekci mimo jiné z bojovníka, stromu, kočky nebo stolu, která měla šťávu.

Na indické tance v lekci Just Jhoom jsem se těšila nejmíň. Bollywood mi nic neříká a zatím jsem neměla to „štěstí“ vidět ani jeden filmový kus. Bylo tedy překvapení, že mě tahle hodina uchvátila ze všeho nejvíc. Určitě to bylo lektorkou, jejíž úsměv byl nakažlivý a dobrá nálada jakbysmet. Taneční kreace byly jednoduché, ale nápadité, a každá ženská si chce asi občas hodit zadečkem. Netušila jsem také, že zrovna při téhle hodině budou moje ručičky tak bolet, tolik jsme s nimi mávaly do stran, nahoru a dolů :). Opravdu to byla makačka při exotické indické hudbě, kdy z nás pot jen stříkal.

Jelikož nám diskuze o zdravém a bio stravování s Hankou Zemanovou zabrala víc času, další dvě hodiny byly trochu ochuzeny. Já ale měla stejně pocit, že to hlavní už mám za sebou. Na Fitjazz jsem se moc těšila, ale vůbec netušila, co obnáší. Především je to tančení na boso, kdy se dbá na správné postavení chodidel a pravidelné rozložení váhy do tří bodů na každé noze (palce, malíčku a paty). Pokud do těchto bodů ve stoji tlačíme, naše tělo se automaticky rovná do správné polohy včetně postavení pánve i zaoblení páteře. Pro začátečníky je ale víc než náročné to dodržovat ještě při tanci.

Celý den akce byl zakončen klasickou hatha jógou, kterou jsme se trochu protáhli a zklidnili, jak to jen šlo v tělocvičně s rozvernými dětmi :). Po tom všem už jsem byla utahaná jako kotě a jen s hrůzou přemýšlela, co všechno mě bude další den bolet. Vyšla jsem z toho docela dobře. Odnesly to jen boky asi právě od toho vrtění zadečkem :). Celkově hodnotím akci jako báječnou. Člověk se odreaguje, zkusí něco nového, vybije energii, setká se se spoustou zajímavých lidí. Běh tentokrát chyběl, ale na letním MaminyCupu už zase bude ;). Já se na něj hlásím opět s celou rodinou!

Počet zobrazení: 1294
0

Posláno od v kategorie Vaše příspěvky

Tak, konec prvního přípravného období za námi, konec zimy před námi, já naběháno suma sumárum nula nula nic. Ach jo. To ta první běžecká zima teda dopadla. Dala jsem výběh párkrát za měsíc a pak si myslela, že z fleku vyfrknu silvestrovský závod na pohodu. Chacha! Říkám si, tři kilometry, to můžu napálit od začátku a nějak to doběhnu ;). No, možná jo, ale to bych musela běhat pravidelně a naopak vynechat pravidelné vánoční obžerství. Cukroví jsem likvidovala důsledně celý měsíc, hned jak se napeklo. Na startu závodu nás bylo přesně 149 a moje číslo 148 bylo vidinou mého umístění. Když mě tak předbíhali starci i děti, říkám si, no tak, někdo být poslední musí, no, alespoň udělám dobrý skutek :D. Nějakým zázrakem to tak špatný nebylo a z ženských dokonce v první polovině, ufff. Ale teda měla jsem namále. Tak co s tím teda dělat? Jednoduchá odpověď běhat! Ještě měsíc mi trvalo, než zase začínám kilometry naběhávat. Jako vždy všechno na poslední chvíli. Závodní sezona skoro tluče na dveře. Teď jen doufám, že budu moct příště napsat něco pozitivnějšího a nejenom stále o tom, jak neběhám :D. Ale věřím, že ta závislost už je tam zase zaháčkovaná ;).

Počet zobrazení: 895
0

Mezi svátky bývá spousta různých menších závodů. I tady u nás. Nikdy mě nenapadlo, že bych se nějakého mohla zúčastnit.
Proč taky? Nemám žádné ambice.
Nepotřebuji si s nikým měřit síly. Můj muž je ale opak. Je to vyloženě soutěživý typ. Prý, ať s ním jedeme na Silvestrovský běh na 10 km. Je tam závod i pro děti, tak ať mají radost, že taky závodí. Dobře, proč ne? Nejmenšího dáme babičce, ať si ho taky chvilku užije, naložíme do auta druhou babičku a vyrážíme na výlet. Je nádherně. Těsně kolem nuly, sluníčko svítí, modrá obloha bez mráčku. Jdeme na prezentaci, a zatímco jsem s malou na záchodě, tak nás manžel přihlašuje všechny.
I mě, přestože nechci.
Co teď? No, asi budu muset běžet taky. To bude trapas! Budu úplně poslední. No, nevadí. Alespoň to budu mít jako delší trénink. 10 km. Doufám, že to uběhnu. Jo, to asi jo. Ale za jak dlouho? Nemám tušení. Bylo by ale fantastické, kdybych to zvládla do hodiny. To se mi asi nepodaří. Uvidíme.

Oštítkováno: Vaše příspěvky Závody
Počet zobrazení: 1312

Je mi 31 let, jsem matkou 3 dětí (5 let, téměř 3 roky a 9 měsíců) a manželkou muže, který se před třemi lety zamiloval do běhání, triatlonů, maratonů, ironmanů a extrémních běhů. Čím více je doma dětí, tím delší jsou jeho tréninky…
Není se co divit, že pár měsíců po porodu jsem byla fyzicky i psychicky vyčerpaná, vzteklá, protivná, unavená a bez kondice, a navíc pořád stejně tlustá. (Z váhy nabrané v těhotenství mi ubylo pouze 5 kg v porodnici a pak už nic.) Přitom jsem se každý den musela dívat na čím dál vyčítavější pohledy naší fenky, na kterou už čas prostě nezbýval.
A pak mi můj muž říká: „A nechceš si jít zaběhat?“ Já?! To snad nemyslí ani vážně? Nikdy jsem nesportovala. Neumím to! Je to moc náročné! Nezvládla bych to! Ne, běhat NE!
Další měsíc uplynul. Něco ale dělat musím! Jinak se z těch dětí asi zblázním. Ale co? Kolo nemám, posilovna mě nebaví, zumba ani volejbal mi časově nevyhovují a nic jiného tady není. A někam dojíždět je zase časově náročné. Kdo by mi tak dlouho hlídal? Docházím k názoru, že běh je jediná vhodná alternativa pohybu. Můžu jít tehdy, kdy mi to vyhovuje, nemusím nikam dojíždět a nic platit, nadýchám se čerstvého vzduchu a navíc se konečně dočká i Bela. Může běhat se mnou. Jenže, jak na to? Přece nejde jít ven a jen tak začít utíkat?
Při čtení časopisu Run (předplatné jsem darovala manželovi k narozeninám) náhodou objevuji odpověď Miloše Škorpila na otázku čtenáře, který se ptá jak během zlepšit kondici. V těch třech větách jeho odpovědi je všechno, co potřebuji do začátku vědět. Jdu do toho! Teď anebo nikdy!

Počet zobrazení: 2353