Jak jsem začal bosky chodit a běhat - Články Longrun.cz

Články Longrun.cz

Všechny články, které kdy byly publikovány na serveru Longrun.cz.

  • Úvod
    Úvod Zde najdete seznam všech napsaných článků.
  • Kategorie
    Kategorie Zde najdete seznam všech kategorií.
  • Štítky
    Štítky Zde najdete seznam všech použitých štítků.
  • Blogeři
    Blogeři Zde můžete hledat své oblíbené autory.
  • Týmy
    Týmy Zde najdete články autorských týmů.
  • Přihlásit se

Jak jsem začal bosky chodit a běhat

Posláno od v kategorie Vaše příspěvky
  • Velikost písma: Větší Menší
  • Počet zobrazení: 72417
  • Přihlášení k odběru novinek
  • Tisk

Po pár bosých pokusech jsem vyrazil z Horní Malé Úpy na Sněžku, zatím v botách, ale už v mém vlastním modelu kiltu. Bosky jsem šel jen kousek v lese a kus po rozpáleném asfaltu. Zbytek cesty v botách. Postupně se mi ale cestou odřely nožky z bot. Od Luční boudy by bylo fakt lepší jít do Špindlu bosky. Jen kdyby nebyly ťapky tak odřené. Tak začalo mé první bosé léto.

Opravdu mě z bolestí kyčlí a někdy i kotníků přestalo bavit stále kupovat jiné boty v naději, že to bude lepší. Před mnoha lety, cestou z rozhledny Ruprechtický špičák mě chytnul kotník, ale sundat boty mě v tu dobu nenapadlo a nějak jsem to dobelhal na nádraží. Dále jsem zjistil, že skoro v jakýchkoliv botách se dá chodit jen nepřirozeně přes patu. V turistických botách je v létě navíc vedro a stačí projít mokrou trávou a je v nich i vlhko.

Bosky je to naopak příjemné projít se mokrou trávou. Myslím, že se mi zlepšila i termoregulace, tak nějak zmizela i rýmička a při běhu se mi lépe dýchá. Tak že když se dá jít v kiltu naostro, tak se dá vyrazit i naboso. Jednou na konci výletu na Hazmburk jsme v dešti skončili v hospodě a kamarád Petr prohlásil "Je mě z tebe úplná zima :)".

Při prvních bosých výletech mi ale ségra ze začátku říkala, že chodím pomalu. To když jsme šli ze Semil podél řeky do Tanvaldu. Dnes po stejném povrchu na kterém jsou sem tam kamínky i běhám. Začal jsem tím, že jsem si boty sundal jen na příjemném měkkém povrchu a postupně se dopracoval k celým výletům naboso. Sice byly ze začátku cítit svaly, které jsem ani nevěděl že mám, ale jinak to byl bosky fajn pocit. Subjektivně mi přijde, že se tím zpevní i břišní svaly a asi i díky stravě už nemám takovou tu pneumatiku v pase :)

Druhý rok jsem už vyrazil bosky na pochod Olbramovice - Prčice 33 km. Ještě cestou ve vlaku pršelo. Pak už ale bylo celkem pěkně. Výhodou bylo, že se střídaly různé povrchy, asfalt, lesní cesty, bahno, štěrku bylo minimum. Po průchodu bahnem jsem tedy nemusel čistit kalhoty a boty :D Na zhruba 20 kilometru mě přepadl hlad a spořádal jsem většinu jídla, které jsem měl v batohu. Dobré byly cestou hlášky ostatních, třeba mám kamínek v botě. A náplasti na puchýře nabízené v cíli jsem nevyužil, nebylo na co. Asi byly určené pro botaře :D

Vyrážím po druhé na Sněžku, tentokrát z Pece a bosky. Asfalt Obřím dolem příjemně ubíhá. Od kapličky se razantně mění stoupání. Někteří v botách říkali, že jim to klouže. Mě ty kameny kolem vodárny ale přišly v pohodě. Prudší cesta na vrchol byla v rekonstrukci, tak jsem šel po velkých dlažebních kostkách, vrchol bosky úspěšně zdolán. Cestou po žluté dolů to bylo kousek trochou horší. Ostré kmeny na štorc, ale i to jsem zvládl bez úhony. Občas se lidé cestou divili, že nemám odřená chodidla do krve a jeden kluk prohlásil "Pán je asi borec". Kousek před právě stavěnou novou budovou lanovky na Růžové hoře za sebou slyším "Jé, ta paní jde bosá". Zajímavé je, že to řekne vždy nějaká žena, která je v kalhotách :D Poměr sukní u mužů a žen byl na Sněžce díky mě ale velmi vyrovnaný, neboť většina turistů zatím preferuje kalhoty, nebo kraťasy. Pak stačilo seběhnout lesem do Pece na poslední autobus. Tak že můj závěr je, že je pohodovější zdolat bosky Sněžku, než v pohorkách Říp. Vyzkoušeno mám oboje.

Při bosé chůzi se mi nedělají puchýře, jen když jdu déle po asfaltu nad 20 km, tak se trochu ošoupe kůže a druhý den je trochu citlivější a je znát každý kamínek. Jinak kromě štěrku v pohodě. Jednou měli houbaři dotaz: "A nepíchá to?" V takovém lese mi to už na jehličí připadá jak v pokojíčku. Jednou když jsem seděl uťapkaný po bosé procházce v Kutné Hoře na lavičce, šli kolem nějací studenti. Jedna slečna šla jen v silonkách s lodičkama v ruce a ptala se zda jsem si taky zul lodičky :D

Občas jsem se bosky i trochu proběhl, tak 3-5 km a také na vlak, protože vyrážím většinou pozdě :D Jednou v hospodě mi kamarádi řekli, dej si s námi Běchovice, je to nejstarší silniční závod na 10 km. Byl to můj první závod, zařadil jsem se radši na konec startovního pole a bez bot vyrazil. Myslím, že díky dlouhým výletům jsem získal celkem vytrvalost. Tak vyběhnout závěrečný obávaný kopec nebylo zas až tak těžké. Sem tam jsem i někoho předběhl a v cíli mě překvapil čas pod hodinu, 56:46.

Mezi tím jsem vyrazil s kamarády v říjnu na přechod Jeseníků. Pro jistotu jsem si vzal sebou boty, spíš takové zimní pohorky. Kamarád se ale iniciativně nabídl, že mi je vezme do svého velkého batohu. Zůstali tam celé tři dny a 42 kilometrů. Neboť ti v botách mě často hecují, ty boty si neber, tady to dáš a podobně.

Běžel jsem ještě Sild kros, závod na 10 km v Krčském lese. To ale nebylo počasí nic moc, půlku závodu pršelo. Čas jsem měl slabší 1:07:37. Můj třetí závod byl běh 17. listopadu v Praze v oboře Hvězda na 9 km, tři okruhy terénem. Povrch se mi líbil a dosáhl jsem slušného času 46:00. Občas se proběhnu sám, nebo s kamarády. Jinak neřeším funkční oblečení, prostě vyběhnu.

V lednu bylo chvílemi teplé počasí. Tak jsem se nakonec rozhodl, že si dám závod s názvem Zimní běh na Blaník, který je dlouhý 17 km s převýšením 500 metrů. Běží se z Vlašimi, kde bylo ráno kolem nuly, při závodě bylo zhruba 5 stupňů na nulou. Tady se ukázalo, že podobně rychlé závodníky, kteří běželi v botách do kopce v lese bosky předběhnu. Ale z kopce od rozhledny byli zase rychlejší oni. Cestou zpátky se trať vlnila po asfaltu. Do kopečků jsem kamaráda Michala doháněl, z kopečků se mi trochu vzdaloval, ale nakonec jsem doběhl jen 5 vteřin radostně za ním. S časem 1:56:20 jsem byl spokojený, neboť to byl zatím můj nejdelší a nejkopcovitější závod.

Mám i pár zkušeností bosého běhu na sněhu. Nejvíc jsem uběhl 5 kilometrů v Šárce. Překvapivě mi až taková zima na ťapky při běhu nebyla. Na konci už ano, tak jsem byl rád, že jsem se zahřál u kamarádky na její narozeninové oslavě.

Dříve jsem v botách neuběhl ani 300 metrů v kuse a tak jsem rád, že jsem se díky bosým ťapkám stal běžcem :)

Další mé příběhy sledujte na: http://zahalkova-pro-radost.cz/category/bosobezec-tomas-zahalka/

Foto: Marek Petrovič

Odpovědi (6) Přejít do diskuze >

Je zobrazeno pouze 5 z 6 odpovědí.

Rychlá odpověď

Pro možnost účastnit se diskuze se nejprve musíte přihlásit. · Přihlásit se · Registrovat