Závodili jsme - Články Longrun.cz

Články Longrun.cz

Všechny články, které kdy byly publikovány na serveru Longrun.cz.

  • Úvod
    Úvod Zde najdete seznam všech napsaných článků.
  • Kategorie
    Kategorie Zde najdete seznam všech kategorií.
  • Štítky
    Štítky Zde najdete seznam všech použitých štítků.
  • Blogeři
    Blogeři Zde můžete hledat své oblíbené autory.
  • Týmy
    Týmy Zde najdete články autorských týmů.
  • Přihlásit se
Posláno od v kategorie Závodili jsme

Do třetice všeho nejtěžšího. Na poslední ze Zátopkovych závodů hlásí meteorologové nejprve 33, později 37 stupňů. Bude to tedy doslova pekelný maratón.

A taky byl. Kroužili jsme 28 koleček po Štruncových sadech okolo fotbalového stadiónu a záviděli těm, co startovali na kratších tratích, i když ti měli asi taky pořádně dost. Mezi náhodnými kolemjdoucími a relaxujícími se našli dobří fanoušci. Náročné to bylo i pro obsluhu občerstvovací stanice, kde horké slunce do nápojů zatraceně píchalo. Děkuji také všem, co mi střídavě hlídali malého Dalibora a trochu většího Matěje. Kluci měli svatou trpělivost.

Ze začátku bylo stínu pramálo, na sluníčku 50 stupňů, hlídám tedy sporttestter a i při hodně pomalém tempu to na mně hází hrozná čísla. Víc už to zpomalit nejde, ale jak jsem poznala později, vždycky je kam zpomalovat. Na půlce jsem za 1.55, snad by to mohlo ještě být pod čtyři. Ale chyba lávky. Pomalu, ale jistě zpomaluju. Je tu sice dost lidí, které předbíhám o několik kol, ale čím dále tím méně často. Z původních osmi a půl minuty na kolo se dostávám na 9, 10, 11
...a dokonce i 13minut. Někde na 36.kilometru mně definitivně dorazil pověstný muž s kladivem. Dosud mi pomáhala studená voda, teď mi začínalo být zima. Bylo mi fyzicky špatně, i když mi tep spadl na 130 a nebyla jsem vůbec zadýchaná. Nohy nešly odlepit od země a zvedal se mi kufr. Dokonce i některé dušičky,které jsem předběhla o několik kol, mi opět unikaly-mělo to ale i své vzájemné výhody, navzájem jsme se podpořili, krátce popovídali. Prošla jsem takto snad dva kilometry, a ani Dalibor, nošený několika obětavými páry rukou, mi nedokázal nahodit tempo. Snad poslední dvě kola se dala opět běžet. Bohužel jsem během té krize přišla o nadějné prvenství v seriálu (bylo mi to v té chvíli úplně jedno) a byl to můj druhý nejhorší maratónský čas.
Čekala mně noční cesta až na sever Čech. Připadala jsem si jako vysypaný papír ze skartovačky a málem jsem spadla z bedny při přebírání cen.

Přesto si to celé ráda za rok zopáknu. Jen doufám, že napřesrok nebudou tolik přikládat pod kotle. Ten den jsme byli vítězové všichni, co jsme se dostali do cíle:)

Odpovědi (0) Přejít do diskuze >

K tomuto článku zatím není žádná reakce.

Rychlá odpověď

Pro možnost účastnit se diskuze se nejprve musíte přihlásit. · Přihlásit se · Registrovat

Odpovědi (0) Přejít do diskuze >

K tomuto článku zatím není žádná reakce.

Rychlá odpověď

Pro možnost účastnit se diskuze se nejprve musíte přihlásit. · Přihlásit se · Registrovat
Oštítkováno: Závody
Počet zobrazení: 979
0
Posláno od v kategorie Závodili jsme

Zatopkuv zlatý týden, sérii závodů na počest tohoto našeho slavného olympionika, probíhají nyní již pošesté. Tratě na 10, 5 a 42kilometrů startují přesně ve dnech a v časech, v nichž Emil kdysi zvítězil v Helsinkách. K tomu lze běžet i na kratších tratích nebo ve štafetách, pokud by třeba maratón na vás byl moc dlouhý.

Stromovku, jinak asi záruku většího počtu závodníků, vyplavila velká voda, a tak se seriál vrátil do Plzně. Dojíždění a velmi teplé počasí srazilo účast, vzdali to i předem přihlášení, ale kdo přijel, opravdu nelitoval. Závod to byl moc pěkný. Na ty další tedy určitě stojí za to přijet, i když sluníčko časy trochu zpomalilo.

Snad v každém kole jsem musela na sebe i do sebe něco nalít, rozpálená dráha neposkytla ani kousek stínu. U občerstvení mi rovněž "fandil"náš Dalibor, který už by asi nejraději sám běžel. Hodně pomohl také trenér Honza na dvoustovce, za což moc děkuji. Díky také paní Martě za hlídání Dalibora a také samozřejmě Vlastovi Šroubkovi za pěkně organizovaný závod a skvělé ceny. Na další závody naše červená Longruní Toyotka opět přijede. Pozor, pokud se chystáte, nepopleťte si plzeňské stadióny. Je jich tu více a několik závodníků bloudilo. Držte se na Skvrňany, u konečné tramvaje č.2.

Longruňáci se taky neztratili, dobře běželi oba Milanové, jeden náš reprezentant a druhý jeho tréninkový svěřenec, kterému můžeme pogratulovat k jeho první desítce pod 40minut.

Já jsem chtěla pod 43, to se mi ale nepovedlo, i když první polovina vypadala nadějně. Následující čtyři kilometry jsem se nevyhla únavě a zpomalení, pochlapila jsem se až v posledním kilometru. Kde jsou časy, kdy jsem byla na prvním i posledním za 3.50? Poslední za 4.09 ale byl nejrychlejší, moje kyjovské soustředění přece jen nějaké stopy zanechalo a také po návštěvě CASRI vím, že nejsem daleko od zlepšení, když to jednou klapne. I tak je to letos nejrychlejší desítka a jsem za ni určitě ráda. Mezičasy-4.12-4.17-4.20-4.17-4.18-4.25-4.23-4.26-4.22-4.09

Oštítkováno: Závody
Počet zobrazení: 972
0
Posláno od v kategorie Závodili jsme
...a co mi nejvíce pomáhalo přežít

Desítka na závěr je pro někoho skvělou příležitostí dohonit ještě nějaké body, pro jiného utrpení, které se musí nějak doklusat. Pro mně to byla naděje, že se posunu do první pětky celkového pořadí. Chybělo mi k tomu asi sto bodů. Na ještě lepší pozici bych musela udělat osobák, což je v současné chvíli utopie. Ale 700 bodů by se zvládnout dalo.

Jsou čtyři běhy, tentokrát se začíná od pomalejších, a chrti na závěr. Jsem s několika rychlejšíma holkama v předposledním. Počasí je optimální, bez větru a bez deště, jen tělo, mnohokrát vyrušené dětmi ze spánku už má jaksi dost. No nevím. Vybíhám velmi zvolna, později držím kolo v průměru 1.45. Pomáhá mi celá rodina. Matěj v cílové rovince svým "Ma-mi! Ma-mi!" a taťka na dvoustovce hlášením mezičasů, podáváním pití a informací jak si v závodě stojím. Poslední kolo se mi podařilo hodně zrychlit, po krizi ani památky. Čas 43.26 stačí na 713 bodů a do první pětky a mezi holky o generaci mladší jsem se tímto dostala. Začínám si zase věřit, že bych se mohla dostat tam, kde jsem ještě celkem nedávno byla. Aspoň pod 42, a trochu stáhnout i ostatní časy.

Byla tu skvělá atmosféra a fajn lidé. Navzájem jsme si pomáhali, fandili a taky počítali body, které jsme potřebovali na toho a toho. Ke konci jsme se s mnohými znali jmény. Co mi dále pomohlo přežít?
Oštítkováno: Můj běh Závody
Počet zobrazení: 1043
0
Posláno od v kategorie Závodili jsme

Nic pro bábovky

...blíží se očistec. Máme přes polovinu za sebou,ale zdaleka ne objemově. Tratě se prodlužují, únava je znát a počasí se pokazilo. Neprší, ale ta zima bude zvláště pro děti a hlídajícího tatínka nepříjemná. Nabízím jim, jestli nechtějí zůstat aspoň část dne v penziónu, ale vyrazili jsme statečně všichni.

Papírová prognóza-dvoukilo asi 30,5-to by šlo, pokud si tedy neublížím... pětka asi 20.40-to teď asi nedám, a kilometr 3:27-to je v současné době science fiction. Nervosvalová koordinace bude asi vlivem únavy v kelu. V hlavě bliká červené světýlko, že bych svému stárnoucímu tělu mohla ublížit, zvláště v zimě. Ale jdu do toho z-dravě. Na výběhu ze zatáčky mně ale zatahá ve svalů, ouvej...šunky už byly ztuhlé, zvolním na několik kroků,ztratím asi třicet bodů, ale doběhnu aspoň ve zdraví za 31,2. Tady byly tedy větší šance. Končím v péči maséra.

S blížící se pětkou se mi stahuje kufr. Nasdílíme pár zkušeností s jednou maminkou-běžkyní z Rakouska. Ji malá nespala den předtím, nám zas malej na dnešek. Obdivuju 86-letého Jirku Soukupa. Jiný je už pod kytkami nebo sotva leze, on to tady všechno odběhá. Nastal čas pochlapit se. Jdu kilometr na 4.10. Je to 4.08, 4.09, 4.12, 4.18... Matýsek fandí i do mikrofonu, Ma-mi! Ma-mi se ozývá i na ovále od jiných běžců. Snažím se odlepit nohy od země a poslední kilometr stlačím aspoň na 4.05, poslední dvoustovka za 43. Jsem v cíli za 20.51. Za normálních okolností tam bývám o minutu i více rychleji, ale jsem spokojena. Následky ranní dvoustovky jsou chvílemi cítit, navštívím maséra ještě jednou. Vezmu s sebou Ladu a ta mi tam usnula.

Kilometr. Shodli jsme se s Honzou, že 3.27 je teď opravdu sci-fi a že budu ráda za cokoliv pod 3.40. Snad za 3.35. Zase vyrazím zezadu, asi to ani líp neumím, a kromě toho nechci dorazit tu haksnu. Zrychlit můžu vždycky. To se taky daří a jsem v cíli za 3.28,7. Cítím se skvěle. Honza s Miladou mi tady ale zítra budou chybět. Jedou na Pražský maratón, kde mají další početnou skupinu svěřenců. Po třech dnech jsem 6. V kategorii sice první, ale když jsme jen tři, dávám si alespoň pro sebe další laťku-proniknout mezi ty dvacítky co nejvýše.

Oštítkováno: Můj běh Závody
Počet zobrazení: 1042
0
Posláno od v kategorie Závodili jsme

Přítuhuje...

Druhý den je zpočátku ještě v pohodě. Lze to přirovnat k zápolení na lize, pokud jděte více disciplín. Nebo taky k soustředění, kde jdete dvoufáz. Večer po dvou dnech toho asi budeme mít všichni plné zuby. Ještě aby vydrželo počasí, má pršet a taky zmrzlíci vyhrožují svou návštěvou, což by tady v podhůří Krkonoš bylo asi dost drsný.

Na další dny jsme sesazení do rozběhů na základě včerejších výkonů. Vyjde z toho jakási predikce na konkrétní disciplínu. Podle toho bych měla jít stovku za 14,54, trojku za 11.56 a půlku za 2.41. Zhruba to odpovídá. Stovka mi vyšla dobře. Po dlouhých letech zase sprinterské rozcvičení...a hup do bloků, jako zamlada. Start mi vždycky šel, nohy se rozjely jak před dvaceti lety a bylo z toho 14,79. V celkovém pořadí jsem se díky tomu dále nepropadla.

Na trojku je dusno, honí se mraky, v Praze od rána leje a je otázkou času, kdy to přijde sem. Ale pod dvanáct to být musí. To by byla krize, kdyby ne. Běhala jsem minimálně o půl minuty lépe a před dvěma týdny jsem poprvé nedala Coopera na 3 kilometry. Achjo. Jdu aspoň na těch dvanáct, lehce rychleji. Únava se projevuje, jazyk se lepí na patro a po vzájemném předbíhání mi definitivně ujela holčina, které je prý patnáct. Propadnu do cíle za 11,52,99 a jdu o příčku nahoru.

Den končí osmistovkou. S vědomím, že na střední nemám natrénováno, vidinou zítřejšího náročného dne a stoupající tíhou v nohách, ale se zbožným přáním dostat se pod dvě čtyřicet, jdu obejmout blízký strom. Zas jako vždy můžu jen odhadovat, na kolik jít, pomáhá mi opět kouč Honza a k tomu celá rodinka. Dětičky mi hezky fandí. První kolo se držím vzadu, ale postupně se řadím na druhou pozici, kterou udržím. V cíli jsem dokonce pod 2.39.

Panuje tu skvělá atmosféra, postupně se seznamujeme s dalšími běžci, přibývá jmen, co si pamatujeme a fandíme si navzájem. Také rodinka je skvělá. Matěj i Lada skvěle fandí, jsou slyšet na půlku stadiónu, a taťkovi moc děkuji za to, že jel s námi a hlídal je tu, první den vzal ty starší do Dvora na Safari a vozí v kočárku Daliborka. Zítra to bude ovšem náročné...


 

Oštítkováno: Můj běh Závody
Počet zobrazení: 1017
0
Posláno od v kategorie Závodili jsme

šedesátka mi byla sympatická

Běžecký desetiboj mně lákal už od té doby, co jsem se o něm dověděla. A teď jsem tady. Podle očekávání je tu nejvíce Němců, i když je to u nás-v Německu před třiceti lety vznikl a patří k oblíbeným, napříč věkovými kategoriemi. Ale jsou tu také Rakušani, Francouzi, Holanďan a početná skupina našich.

Brzy po slavnostním zahájení se chystá start šedesátky. Uvidíme, co mi z rychlosti ještě zbylo. Na krátkých se dají dobře nahrabat body, zvláště když mi to na delších neběhá. V kategorii jsme tři, bedna tedy jistá, ale ráda udělám vše pro co nejlepší umístění, a to i celkové.

Překvapením bylo, že mi hned na startu ujela další ze čtyřicátnic, dokonce v čase pod 9 vteřin. Lehké to tedy rozhodně nebude. Jinak mi ale šedesátka byla docela sympatická. Vůbec jsem se na ní nezadýchala:) a čas 9,22 zhruba odpovídá tomu, co jsem schopná ze sebe dostat. Na lepší trénink sprintu(mám doma dokonce i vlastní startovní bloky)jsem se nedostala tak často, jak by to chtělo. Ale ani v nejrychlejším rozběhu jsem nebyla poslední a celkově 10. Start taky ještě umím.

Do patnáctistovky jsem šla s obavami-fakt jsem si do přihlášky napsala 5:10? Ve čtvrtém rozběhu, společně s chlapy, asi beznadějně zametu dráhu, podle nahlášených časů jsou tu dvě holky asi na 5.20, poslední 5.27. No, když se jich budu držet...cokoliv pod 5.30 bude příjemným překvapením. Hodně mi ale pomohl trenér Honza. Spolu s manželkou Miladou mně stejně jako ostatní své svěřence z Kerteamu intenzivně povzbuzovali.

Oštítkováno: Závody
Počet zobrazení: 1016
0
Posláno od v kategorie Závodili jsme

Byl to můj třetí 1/2mar., ale po dlouhé době. První jsem zkusila v roce 2006, bez jakékoliv přípravy, dala jsem si cíl 2hod. Cíl jsem splnila, ale týden jsem nemohla chodit.
Teď už pár let běhám, zatím jsem běhala jen kratší tratě max. 10km, tak jsem se konečně odhodlala zkusit i něco delšího.
Přihlásila jsem se hned po otevření registrace, bohužel jsem skoro celou zimu promarodila a po nemoci jsem se nemohla dokopat znovu začít. Hlavně do té zimy se mi moc nechtělo. Chodím běhat až večer kolem 20h.
Prvním testem, jak na tom jsem, byla Kbelská desítka. Tam se ukázalo, že jsem na tom nějak moc dobře, na to jak jsem skoro vůbec neběhala. Týden na to další závod v Pečkách, další zlepšení a to mě konečně nakoplo, znovu jsem začala pravidelně běhat a trošku se připravit na 1/2mar.
Týden před závodem jsem se už nemohla dočkat, cítila jsem se plná sil a dala jsem si cíl 1:40:00 :o) Vůbec jsem netušila, jestli je to v mých silách.  Četla jsem spoustu článků, jak se připravit, co jíst, pít… Když už jsem neměla moc naběháno, tak jsem to chtěla dohnat někde jinde. Jenže kolem 22h nedokážu usnout, několik let chodím spát kolem půlnoci a nemohla jsem se donutit usnout dřív. Jediné co se mi asi dařilo, bylo zavodňování. Týden před závodem jsem snažilo hodně pít a jen vodu nebo zázvorový čaj s medem a citronem.
Ráno před 1/2mar. jsem se šla zahřát do Stromovky na Dvě míle s úsměvem. Byla jsem domluvená s kamarádkou, že s ní poběžím na 16min. Jenže jak mám startovní číslo, tak se neznám :o), ale tentokrát jsem se naštěstí udržela a šetřila síly. Pak jsme si s Milanem udělali krásnou procházku ze Stromovky, přes Letnou až k Rudolfinu. Při čekání na start mi začala být zima, tak jsem si na sobě nechala mikinu a na startu jsem ji odhodila a přispěla na dobrou věc :o) Byla jsem v koridoru „C“, docela blízko startu a čekala na výstřel, abych se konečně zahřála.
Konečně výstřel, věděla jsem, že nemůžu přepálit začátek, tak jsem se nikam nehrnula, nikoho nepředbíhala, soustředila se jen sama na sebe. Prvních 5km jsem běžela průměr 4:57na km a tepovka těsně pod 170. Dalších 10km jsem trošku zrychlila 4:45 na km. Od 15km jsem se snažila opět zrychlovat, ale vodič na 1:40:00 už byl docela daleko :o( ale našla jsem ještě hodně sil a opět jsem se začala přibližovat, předbíhat spoustu lidí. 20.km za 4:15, 21.km 4:17 a do cíle jsem vběhla rychlostí 3:34 a stopky jsem zastavila v čase 1:39:34 :o) Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit, úsměv na tváři jsem měla celý den, vlastně ho mám ještě teď :o)
Super závod, už se těším za 14dní do Pardubic.

Oštítkováno: Závody
Počet zobrazení: 882
0
Posláno od v kategorie Závodili jsme

Jak jsme si vedli na pražském půlmaratónu, jak jsme se cítili a jak se nám šlo?

Vanda 1:45, Radka 1:39, Dagmar 2:14, Milan 2:03, Blanka 2:17, Kamila 1:41 a Katka s kočárkem 2:32

Vanda: mým cílem bylo hlavně doběhnout. Časy okolo mého maxima i předloňských 1.35,36 dva měsíce po narození Lady na mně působily jako scifi, současná realita byla úplně jinde. Běžela jsem za kolegu skoleného zákeřnou chorobou, s úkolem neudělat mu příliš rychlý osobák, který by pak nemohl překonat. Já spíš měla obavy, abych mu neudělala ostudu...Počasí a zima, která stále ne a ne pryč je krajně demotivující, moc se mi nechtělo.
Rozhodit mláďata babičkám, převzít číslo a jedeme. První km 4.40, další 4.50...kdybych tohle vydržela, tak ok. Jindy takhle běhám maratón, po dalším zpomalení na pět minut to byl spíše boj o čest a o přežití. Jinak se mi na trati ale líbí a ani ta zima nebyla tak hrozná, nic nepadá z nebe ani nefičí. Několik kilometrů se dále držím pod pět, od třináctého ale jako kdyby mi někdo hodil kládu pod nohy, která se stále zvětšovala. Něco takhle dlouhého jsem šla někdy v 6.měsíci a s pěti kily stále navíc jsem si v posledních kilometrech taky tak připadala. Daliborovi je skoro pět, už si sedá a za chvíli mně asi předběhne. Nohy nejdou odlepit. Vzpomínám na pětiprsťáky, v nichž se mi po pražských kostkách běhá daleko líp. Být tak tepleji, jdu v nich. Boty mně hází na paty, je to těžký boj. Zrychlím až na poslední stovce. Bylo to ale fajn a jsem za to ráda, atmosféra jako vždy skvělá. Kousek za mnou dobíhá fotbalista Nedvěd...

Oštítkováno: Závody
Počet zobrazení: 908
0
Posláno od v kategorie Závodili jsme

Ano, cítím se po běhu jako znovuzrozená. Běhám intenziovně pár měsíců pod taktovkou Vandy a už jsem závislá. Je to tak, rána bez běhu už mě nebaví ...
Už skoro deset let běhám Velkou Kunratickou, ale býval to jeden mála mých běhů v sezoně vůbec. Vždycky mě při závodu velmi podporoval můj ´fanoušek´. Starší pán s neuvěřitelnou pamětí, který si mě vyhlédl z davu a každý rok fandil, jako bychom byli staří známí.
Letos jsem se dozvěděla kdo to byl - Ivo Domanský, běžecký guru a velmi dobrá duše. Bohužel jsem se jeho jméno dozvěděla tím nejhorším způsobem, z parte. Ivo zemřel týden před závodem.
Bylo jasné pro koho tentokrát poběžím! Začátek ženské tratě a skok do potoka mi jako vždy připadal neuvěřitelný a po vyškrábání se na kopec jsem si zase nadávala, proč já tohle dělám. Pak jsem se ale dostala do tempa a v cíli mě hrozně mrzelo, že závod není delší.
A výsledek? Čas skoro o minutu lepší než kdy předtím. První hmatatelný výsledek mého intenzivního běhání! Je to super pocit. Díky Vando! A věřím, že Ivo Domanský nahoře mačká stopky a má radost.

Mirka

Oštítkováno: Začínáme běhat Závody
Počet zobrazení: 854
0

Posláno od v kategorie Závodili jsme

Tak ta se opravdu vydařila, začínala v sobotu v 11:00 za deště trochu smíchaného se sněhem a končila už jen za sněžení. Ale mělo to své výhody v létě je trasa plná kolistů a inlinistů, tentokrát tam nebyl jediný. Účast a výsledky Longrunu jsou opět vidět. Radka mezi ženami na pětikilometrové trati zvítězila (jak taky jinak). Milan na desítce za 53:25 byl asi šestý nebo pátý od konce (jak taky jinak). Jen se po závodě všichni rychle rozeběhli, buď do přilehlé občerstvovací stanice kde bylo tentokrát pro silnou nepřízeň počasí vyhlášení, nebo domů.

A kde se sejdeme příště:
určitě ve Stromovce 3.11. na dvoumílovém běhu s úsměvem a lívanci a pak na Běhu 17. listopadu ve Hvězdě.

Oštítkováno: Závody
Počet zobrazení: 847

V začátku roku – čase novoročních předsevzetí, se opět vracíme k vyprávění Dáši Korbelové. Začít běhat a najít si „svůj“ maraton můžete i tehdy, když víte, že přes všechna dobrá předsevzetí a silnou vůli vás zima na běžecké stezky moc nenaláká. Zahřálo mně, když mi Dáša nedlouho po svém úspěšném prvním maratonu sama napsala:
Bez Tvých cenných rad i dalších informací, které jsem si přečetla nebo mi je sdělili zkušení běžci, bych to nikdy nezvládla! Také si cením podpory mého manžela - couche, řidiče, organizátora a fanouška v jedné osobě. A také diky celé mé rodině, která toleruje, že se jde babička o víkendu proběhnout se psem do lesa. Dala jsem si tak skvělý dárek k 55. narozeninám.
Proč zrovna Drážďany? Vybírala jsem závod, který je na podzim, to mám šanci mít trochu natrénováno. Baví mne běhat venku, hlavně v lese, takže když je zima plná sněhu, mrazivá a dlouhá, na maratón v dubnu nebo v květnu toho moc naběháno nemám. A taky Drážďany jsou blízko a terén rovinatý, tak jsem si řekla, že to zkusím.
Už od léta jsem byla zaregistrovaná a moje pocity se s blížícím se startem střídavě měnily od vyloženého těšení se až po velké obavy, co jsem to provedla a do jaké šlamastiky se zase řítím. Nejsem zvyklá couvnout, když si vezmu něco do hlavy a taky jsem nechtěla zklamat děti (celkem 5) a taky vnoučata (už 6), kteří mi věřili, že „to dám“! V neděli 24. října konečně nastal den „D“, vydržela jsem zdravá, nic nebránilo postavit se v 10 hod na start. Všechny kategorie i závody (10 km, půlmaratón a maratón) se startovaly z jednoho místa, závodníci byli odlišeni začáteční číslicí podle trasy, kterou běželi, takže čísla pro 10 km začínala 10, pro půlmaratón 20 a maratón 40.
Celkově byl závod super, atmosféra před startem, na trati i v cíli skvělá, diváci fandili, skupiny bubeníků udávali rytmus atd... Jen některé detaily byly hrozné, např. počasí. Já, vyložený teplomilec, lítám po Drážďanech, když je 7 stupňů Celsia a fouká silný protivítr (zvláště podél Labe, kudy vedla značná část trasy) tak, že se dětem trhají draci z provazů a psům se obracej uši. Před startem jsem si musela vyzvednout číslo a chip na měření času v mezinárodním kongresovém centru blízko startu i cíle. Do budovy vedlo asi 50 schodů a místnost, kam jsme museli pro čísla i chipy, byla dvě patra dolů! To „ocenila“ většina běžců po závodě, když si šli (včetně mne) do suterénu pro zálohu za chip a pro diplom. Takže pro nás, co jsme měli značně namožené dolní končetiny, to byla ještě vrchařská prémie navíc !! Já měla štěstí, nohy mne nebolely tak moc, jak jsem čekala, jen mne bolelo trochu v zádech a trapézy. A diky vlastní blbosti jsem uběhla maratón + téměř 2 km navíc, protože v půlce závodu, tj. po půlmaratónu (tam jsem měla průběžný čas cca 2:07) se muselo proběhnout časomírou, protože limit na půlmaratón pro měření maratonu byl 2:30 a kdo by ho nedosáhl, tomu by nebyl měřen čas v cíli.
Po půlce, kde mne čekal manžel a shledal, že je zatím vše ok, si docela v pohodě běžím a běžím ... Najednou se ke mně přitočil jakýsi muž, taky závodník, a něco na mne spustil německy. Trochu rozumím, tak jsem po chvíli pochopila, že mne upozorňoval na nutnost proběhnout kontrolní časomírou, kterou jsem v půlce maratonu minula a tím by mi nebyl měřen celkový čas.
Takže mi nezbylo, než se asi 1 km vrátit a časomírou proběhnout. Běžela jsem totiž při okraji asi 6 m široké ulice a časomíra byla uprostřed na koberečku asi ? x 1,5 m, takže jsem si jí nevšimla.
O krizi na cca 35. km jsem dost slyšela, tak jsem byla zvědavá, co to se mnou udělá. Na mne přišla krize až na cca 37. km, která se projevila tak, že ač jsem mohla dýchat, nohy byly celkem v pohodě, hlava začala „blbnout“ a napadaly mne myšlenky tipu: „Co já tady vlastně dělám, mohla bych být v kině, v posteli, u televize atd....“ ! Naštěstí mé bojovnější já zavelelo, že když už jsem tady, je jednodušší doběhnout, než se vracet, a tak jsem to nějak pomalu ale jistě doklusala do cíle. Dokonce jsem prý vypadala celkem „normálně!, ale manžel jako hodnotitel asi není dost objektivní.
Tak jsem tedy hned napoprvé musela uběhnout o kousek víc, ale za to pivo v cíli v čase 5:05:01 to stálo !!!
Původně jsem si říkala, že takové bláznovství, jako je maratón, chci jen jednou v životě zkusit. Ale kdo ví? Třeba se ještě někdy pokusím to do těch 5 hodin stihnout!
Jako důkaz připojuji diplom a medaili a pár fotek z Drážďan!

Diplom
Medaile

Ahoj! Dáša Korbelová

Počet zobrazení: 839
0

Když jsme v roli porotců vybírali z mnoha zajímavých profilů všech přihlášených děvčat, nešlo přehlédnout Irenu Ellis(30), galerijní pedagožku z Plzně. Psala o sobě toto: "Dřív, ještě na střední škole a pak chvíli i na vysoké jsem závodně dělala orientační běh. Pak přišla duševní nemoc, rychle jsem přibrala (25 kg!) po medikaci a k běhání se ne a ne vrátit. Zrovna dneska ráno jsem byla po delší době na "vyklusu" a byl to skvělý pocit. Ráda bych z běhání zase udělala součást svého života. A dostala se do kondice..."

To bude ono! Ve svém životě jsem se setkala jak s lidmi, kteří s nemocemi duše pracují, tak i s těmi, co jimi trpí. Příliš se o nich nemluví a stigma, které je provází, je velkým problémem jak pro lékaře a terapeuty, tak pro pacienty a především řadu lidí, kteří spadají do oněch 27%, u nichž aspoň jednou v životě vypukne epizoda (na jejímž začátku bývá mnohdy pouze o trochu větší stres!) s lehčím či horším průběhem, s jejímž řešením by jim skupina prvně jmenovaných nebo alespoň pravidelná dávka zdravého pohybu elegantně pomohla. Vzpomněla jsem si tehdy na tiskovou konferenci klinické psycholožky Barbory Wenigové a několika dalších kolegyň z komunitních center, kde znělo: Pište o tom. Jako novináři můžete pomoci mnoha lidem...

Bude-li tedy Irena dostatečně silná a cíl se jí podaří splnit, bude to skvělá páka, jak zvednout z kanape všechny ty, co hledají důvody, proč to či ono nemohou. Třeba právě nějakou momentální depku. Irena se však musela vypořádat s opravdou depresí a vším, co to opravdu obnáší. Zatímco mnozí jiní přežívají od zdi ke zdi s cigaretou v ústech, Irena vzala za správný konec - zvolila cestu radosti ze života, práce, která ji baví a běhání, zdroji přírodního endorfinu (a snad i serotoninu). Maratonský závod zvládla par excellence a cíl splnila na výbornou. Longrun na to: Jednoznačně SUPER! Podělila se s námi o své dojmy z trati a z konce startovního pole. Příprava na samotný závod přitom rozhodně nebyla jednoduchá - nemoc se nechtěla nechat odbýt a zaútočila i v průběhu tréninkových týdnů. O všem si popovídáme podrobněji v některém z příštích Čtení. Nyní tedy Irenino vyprávění o závodu samotném:

PIM 2010: Jak se běželo a šlo poslední závodnici

Pár dní před závodem si pročítám tipy pro začátečníky - všude se píše, že nejdůležitější je se pořádně vyspat, napít a nepřepálit to ze začátku, nebýt nervózní. To nějak nejsem, až právě z toho začínám být nervózní :-). Jak to, že se nedostavuje předstartovní horečka? V den D se mi o závodě přece jen zdá. Budím se a jdu na to. V klidu, těším se. Je nádherný den a cestou na start přes Letnou si vychutnávám ranní Prahu - cestou potkáváme další běžce, kteří taky míří na Staromák. Mám na sobě supermanovské tričko, které ale posléze vysleču, protože je fakt teplo.

Ještěže mám s sebou Richarda, partnera, pro dnešek fotografa...a jak se nakonec ukáže i vodiče :-). V Pařížské zahlédneme rozklusávající se keňské běžce. Nebo jsou to Etiopané? V koridoru na konci Celetné potkáváme Miloše. Ten běží na 5 hod. To já vím, že budu ráda, když to dám v limitu. Hlavní ale je to dokončit - doběhnout, dojít, doplazit. Poslední fotka, pusa a jde se na to. Než se dostanu na startovní čáru, trvá to krokem a klusíkem 10 minut. Vltava na plný kule, jde z toho mráz po zádech. Atmosféra výborná. Jdu fakt pomaličku, rozklusávám se, pak trošku zrychluju. Micoach hlásí 8:27 na km. Kostky pod nohama nic moc. Všichni mě předbíhají, ale z toho si nic moc nedělám. Jen mě trochu znervózňuje, že i ti někteří, kteří jdou pěšky nebo indiánským během jsou rychlejší než já.

Ellis 1

Za nějakou dobu si všimnu, že za mnou jede sanitka, tak to budu asi poslední v poli. Na 14 km se mi to bude hodit, protože se mi začnou dřít stehna a podpaží, ačkoliv jsem si je mazala vazelínou. V sanitce mají indulonu, tak ta to jistí. Na sedmém kilometru mě kdosi z diváků poznává a volá na mě, že galerie zdraví - vůbec nevím, kdo z bývalých kolegů to mohl být, ale potěšilo. První třetina na pohodu. Průběh Staromákem stíhám ještě před vítězi… a užívám si modrý koberec. Druhá čtvrtina taky dobrá, průběžně doplňuju tekutiny, a sunu si to svým tempem dál se sanitkou v zádech. Někde na 16 km mě policista v autě upozorňuje, že za chvíli to nebudu mít v limitu, a jestli ještě pořád běžím. Jj, tak za chvíli se uchýlím na chodník, ačkoliv podle mých hodinek se plete. Když cestou na Bráník míjím vracející se běžce, kdosi na mě volá, že být poslední je teda odvaha. Jinak lidi povzbuzují, mávají, je to moc fajn. Půlku jdu určitě ještě v limitu, ale pak se to začíná lámat. Na 25. km potkávám znovu Richarda, který na mě čeká na nábřeží. Sanitka a sběrné vozidlo mě omluvně předjíždějí s tím, že to mám určitě zkusit dojít, že mi drží palce.

Ještě chvíli to šontám, ale pak zjišťuju, že můj “běh” je pomalejší než rychlá chůze a tak v ní plynule přecházím. Richard jde se mnou. Nejsem si jistá, zda to není nedovolená pomoc, ale co už, v limitu to nejspíš nebude, teď jde o to dokončit. Jdeme tedy spolu. Poslední třetina je poněkud legrační - už narážíme jen na balící se občerstvovačky, a policisté nám říkají, že teď už to můžeme zabalit, protože už nás předjela sanitka i sběrné vozidlo. Jdeme po stopě kelímků a osvěžovacích houbiček, jdeme dál. Richard se mě ptá, když procházíme centrem, zda si nechci jít dát raději masáž do cíle - těch cca. 10 km chůzí ale dojdu. Cestou jsme uzmuli nějaké ty lahve s vodou, co ležely u cesty. Zkouším se i znovu rozběhnout, ale moc to nejde, navíc mě opět dřou stehna a paže. Tak jdeme dál.

Ellis 2

Cestou narážíme na bezdomovce v podchodech, tam, kde se běželo po silnici. Odvrácená část maratonské Prahy. Je 16:00 jsme cca. 4 km před cílem. Dělníci, kteří uklízejí odpad na nás nechápavě koukají. Fakt legrační, jdeme dál. Prostě jdeme. Na 41. km potkáváme běžce, kteří se vrací asi do hotelu. Když pochopí, že ještě jdeme do cíle, tak mi jeden z nich věnuje svou medaili a říká “Keep going”. To je asi nejsilnější okamžik, už nemám ani moc sílu protestovat, že je to přece jeho medaile. Pařížskou kolem večeřejících běžců s medailemi na krku, balících pořadatelů. I finish transparent je napůl žerdi, ale ještě stihneme fotku :-). Dostanu pusu a sundám konečně to tričko, co mě tak dře. 7:37:09, říká moje časomíra. Na Staromáku to vypadá jako po boji, naštěstí se mi podaří najít i batoh, který už ze šatny odstěhovali. Vracím i čip, aby pořadatelé věděli, že jsem neumřela…

Ellis 3

Tak jsem to došla, dokončila - cestou na oslavu s Milošem a jeho Běžeckou školou se dokonce rozbrečím. Přetlakem emocí. Ten maraton byl pro mě skoro symbol toho, že život zvládnu - svým tempem, možná mimo limit, ale zvládnu :-).Tak příští rok znovu :-). Děkuju moc všem za podporu. Keep going.

Počet zobrazení: 836
0

Posláno od v kategorie Závodili jsme

Anna RývováAnička Rývová, úspěšná běžkyně z PIM Women´s Challenge 2010 a výborná šachistka, s níž jsme se na Longrunu již seznámili, v těchto dnech hájí naše barvy na šachové olympiádě v ruském Chanty Mansijsku, kde jí a celému týmu můžeme držet palce. Zúčastnila se tam i místního běžeckého závodu v rámci Vserossijského dne bega, odkud posílá své vzpomínky a postřehy. A co lze doporučit, budete-li chtít vyrazit na tamější závody? Vyznat se v tlačenici a zmatku...

26. 9. jsem se na Olympiádě zúčastnila Celoruského dne běhu. Jak název vypovídá, je to celostátní masová akce, která se ve stejnou dobu koná v každém trochu větším městě Ruska. "Náhodou" vyšla na volný den Olympiády a běžela se i v Chanty Mansijsku (cca 50 tisíc obyvatel). Kdopak z vás se může pochlubit, že běžel závod podél řeky Irtyš?

Kupodivu nás na ni neodvezli busy jako nás vozili na zápasy, ale měli jsme se tam dostat MHD. Zdejší MHD je děs běs. Na některých větších zastávkách jsou aspoň napsaná čísla linek, ale bez uvedení jejich jízdních řádů nebo dalších zastávek. Na menších nejsou ani ta čísla linek. V hotelu mi poradili číslo, které tam sice jezdí, ale dnes nejezdilo, protože trasa vedla po úseku, kde se běželo a byl uzavřený pro dopravu. Když jsem zjistila, že se tam asi busu nedočkám, tak jsem zjistila jiný název zastávky a číslo jiného busu. Ten už mne tam dovezl. Oklikou přes celé město, ale tam mají jednotnou cenu jízdného bez ohledu na to, zda se jede 1 zastávka nebo přes celé město. Lístek stojí 15 rublů (990 Kč = 1670 rublů). Přijela jsem se zpožděním, registrace měla končit v 9:30 a bus tam dorazil v 9:45. Ale v buse byla řada dalších, kteří tam zcela zjevně jeli a také neměli startovní čísla a někteří z nich vypadali, že jedou na dětskou kategorii od 10 hodin. Překvapilo mne, že tam v každém velkém buse (mají tam i minibusy, které jezdí jako MHD) jede konduktor, který prodává lístky. Chvíli jsem přemýšlela, jestli v Rusku neznají automaty nebo prodej jízdenek u řidiče a pak mi došlo, že Rusko je ještě socialistická země, kde není cílem ušetřit, ale zaměstnat úplně každého a takhle mají práci pro hafo lidí. Seznam zastávek je na busu pouze zvenku (aspoň že tam, že vím, kam bus jede), uvnitř už nikoli. Řidič nehlásí název zastávky ani název příští ani tam nejsou takové info cedule jako v pražské MHD a název zastávky mají nad budkou opět jen ty nejvýznamnější zastávky. Poznat, kde vystoupit pro člověka, který to nezná může být dost problém. Naštěstí to můj problém nebyl - na místě startu bylo slavnostní zahájení Olympiády, takže jsem ho viděla a navíc tam i bus končil.

S registrací nebyl ani po termínu problém. Jen mne překvapilo, že jsem musela vyplňovat papír, kde bylo mj. kde bydlím, povolání a další blbosti. Registrace byla bezplatná, dostali jsme triko se startovním číslem (bavlněné, ne funkční) s reklamou závodu a po proběhnutí cílem odznak.

Sledovala jsem úvodní závod na 500 metrů děcek, abych věděla, kde je start a cíl (různé tratě se pak otáčely různě daleko od startu). Dost mne překvapilo, že i když to byly děti asi do 10 let, tedy nikoli úplní mrňousové, tak celých 500 m zvládla uběhnout asi jen 3 děcka, ostatní to více či méně prokládala chůzí. Závody juniorů a dorostenek jsem nesledovala, to jsem zalezla do teplého zázemí. Byla mlha a zima, na rozdíl od předchozích dnů naštěstí nefoukal silný studený sibiřský vítr. V hlavním masovém běhu na 1 km pořadatelé očekávali účast 5 000 lidí. Kolik jich běželo nevím, ale několik tisíc určitě. Běželo se po čtyřproudovém obchvatu města (2 pruhy pro běh tam, druhé dva pro běh zpět). Na startu jsem se necpala úplně dopředu, protože jsem neměla v úmyslu běžet příliš ostře, abych se moc nezpotila. Stála jsem asi v 10. řadě (byly dost široké, když byly přes 2 pruhy), přede mnou rodinka s dvěma děckama ve věku 12 - 14 let. Po startu mi bylo divné, proč se hýbeme nějak pomalu, pak jsem uviděla, že těsně za startovní čarou se podařilo upadnout třem holkám - té nejmenší mohlo být tak 10 - 12 let, zbylé dvě mohly být ve věku 20 - 25 let a pořadatelé se je snažili ochránit, aby je několikatisícový dav za nimi neušlapal. Skutečně geniální nápad stoupnout si někam do první druhé řady takovéhle akce, pokud nechci vyrazit šíleným tempem, na což ani jedna z těch holek rozhodně nevypadala. Tam se ztratilo hodně času, protože jsme se museli nějak vecpat vedle nich do cesty těm, co běželi vedle nás. A samozřejmě mne tam fůra lidí předběhla, takže jsem pak zakopávala o malá děcka. Většina lidí si závod více či méně zkrátila - někteří si udělali otočku dokonce cca o 100 m dřív, tedy běželi o 200 m méně. Poctivě to celé běželi jen chrti a pak tak každý 20. člověk. Řada lidí to i jen celé šla. Také jsem uvažovala o tom, že bych chvíli šla, ne kvůli tomu, že bych nebyla schopná běžet, ale kvůli tomu jak se mi lidi furt pletli do cesty a to zejména ti borci, co si zkrátili trať a obíhat je byla otrava. Usoudila jsem, že ale nevím, zda mne někdo nefilmuje (TV tam byla), když jsem účastník Olympiády (o Olympiádě se zmiňovali ve slavnostním proslovu před startovním výstřelem), tak jsem to poctivě odklusala celé v čase podle sporttesteru těsně pod 7 minut. Pořadatelé udělali malou propustnost cíle. Po proběhnutí cílem se rozdávaly odznaky, tyčinky Snickers (k těm jsem se v té tlačenici nedostala), ale moc brzy za cílem a byl tam zúžený prostor, takže se tam všichni nevešli a posledních cca 20 m před cílem už byla tlačenice jako na startu před startem. A to jsem dobíhala někde cca v polovině, kam fronta na cíl narostla pro ty za mnou nevím, dívala jsem se jen před sebe, abych nezakopla nebo se nenabodla na nějakou kovovou zábranu.

Čas si myslím, že se na téhle masovce neměřil, i když jsme měli startovní čísla. Čipy nebyly a jak by to chtěla snímat kamera v situaci, kdy jsme byli na sobě naštosovaní a čísla nebyla vidět nevím. Organizačně bych řekla, že by se mohli poučit od organizátorů závodů v Česku a co se týče jejich MHD, tak by se od Prahy taky mohli dost učit. Zas potěšilo, že to bylo zcela zdarma a tričko zůstalo jako suvenýr.

Anička

Počet zobrazení: 830
0